Paul Wilson: Když jsem jednoho odpoledne na začátku prosince 1989 přišel k Olze Havlové, drhla právě na kolenou podlahu v koupelně. „Takhle relaxuju,“ vysvětlila mi, zvedla se a otřela si předloktím čelo. „Když jsou věci příliš hektické, dám se do uklízení. Stejně se to musí udělat.“
V den našeho rozhovoru bylo u Havlových nesmírně rušno, neustále přicházela a odcházela spousta lidí, zvonily telefony, všude postávaly hloučky lidí, kteří se nepochybně bavili o věcech historického významu. Na Václava Havla naléhali, aby přijal prezidentskou kandidaturu, ale ještě se nerozhodl. Olga mě usadila do obýváku, a tam, u okna s výhledem na Pražský hrad, jsme se dali do řeči. Myslím, že Olga k interview svolila s tím, že se s ní budu chtít bavit o Václavovi - či Vaškovi, jak mu říká -, jelikož on sám by si na mne asi nenašel čas. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že si chci doopravdy povídat o ní.
* Čtenáři Dopisů Olze jsou na vás vždycky zvědaví. Zdá se mi, že nejcitlivěji tu knihu čtou ženy. Mají pocit, že se v knize jevíte jako velmi silná osobnost, ale často se na Václava Havla zlobí, že je na vás někdy příliš drsný.
Tak už to Vašek dělá: vydává rozkazy. Já ho zase někdy neposlouchám. Když byl ale v kriminále, byla to trošku jiná situace, a když si o něco řekl, snažila jsem se to obstarat. Jednou chtěl třeba kolínskou, a tak se naši známí z americké ambasády vypravili do Vídně a přivezli mu ji. Věděla jsem, že ve vězení jsou některé věci strašně důležité, třeba kvalitní čaj nebo cigarety. Takže se to všechno neslo v přátelském duchu. Já sama jsem tu jeho kritiku rozhodně nebrala jako nějaké shazování, protože si většinou děláme, co chceme. Někdy ho poslechnu, jindy si prosadím svou.
* Havel si ve svých dopisech často stěžuje, že mu nepíšete anebo že toho nepíšete dost, a on je přitom nesmírně zvědavý na to, co se venku děje. Bylo těžké psát mu?
Ono se časem ukázalo, že Vašek všechny moje dopisy nedostal; některé zabavila cenzura. Občas se mi nějaký dopis zvlášť povedl a oni ho zrovna zabavili, anebo ho doručili pozdě a Vašek mi mezitím napsal, proč mu nepíšu. Občas se naše dopisy minuly a my jsme se ptali na něco, co už ten druhý zodpověděl. Byl to bludný kruh; dělali nám to schválně, zvlášť v Heřmanicích. Ty moje krátké dopisy, za které mi Vašek nadává z vězení, mají docela dlouhou historii, odjakživa jsem psala strašně krátké dopisy. V roce 1968 jsem napsala Vaškovi dopis do Ameriky - a když byl pak v Paříži, stěžoval si Pavlu Tigridovi: „V Praze se dějí revoluční věci, a Olga mi napíše půl stránky.“ A dá ten dopis Tigridovi a ten povídá: „Ale vždyť tu napsala všechno, co potřebujete vědět.“ Podle mě se na to musel podívat novinář, aby poznal, jestli to, co píšu, dává smysl a jestli půl stránky náhodou nestačí.
* Jste z Prahy?
Ano, narodila jsem se tu. Měla bych asi rovnou říct, že mluvím hrozně nerada o svém životě nebo o svém seznámení s Vaškem, protože to zní jako nějaká harlekýnka. Jsem ze Žižkova, z dělnické rodiny. Oba rodiče byli ve straně, ale já jsem si nemohla ani udělat maturitu, protože na to musel člověk vstoupit do Komunistického svazu mládeže, a to jsem odmítla. S Vaškem jsme se seznámili v kavárně Slavia; představila nás jedna kamarádka z laborantského učiliště, kam tehdy Vašek chodil. V té době mu bylo sedmnáct a mně dvacet; rovnou se mě zeptal, jestli s ním nechci chodit, a já že ne, že je moc mladý, ať chvíli počká. Tři roky nato jsme se ve Slavii potkali znova, pak mi Vašek napsal dopis a zase se mě ptal, jestli s ním nechci chodit, a já odpověděla: „Tak jo, ale není se mnou lehké pořízení.“ Ukázalo se ale, že s Vaškem je pořízení ještě daleko těžší.
* Kvůli tamní bídě v třicátých letech Jan Hanč kdysi popsal Žižkov jako rodnou půdu komunismu. Bylo to tak?
No, ze Žižkova byl třeba pan Seifert. Možná to takové bylo za Rakouska, ale za první republiky to na Žižkově rozhodně nevypadalo jako v našich televizních seriálech - všechny ty udřené matky s hordami hladových dětí, drhnoucí prádlo na valše na dvorečku. Dám vám příklad: maminka mě kojila rok a půl; vždycky si kvůli tomu mohla odskočit z práce do jeslí. Takže ty podmínky v práci nemohly být tak příšerné.
* Byli rodiče komunisti z přesvědčení, nebo...?
Po válce bylo ve vzduchu takové zvláštní nadšení. Lidi věřili, že nastává nová éra a že se všechno změní. Máma mi vlastně nikdy nevysvětlila, co ji vedlo ke vstupu do strany, a já to z ní nikdy nedokázala vytáhnout, ale řekla bych, že měla po válce pocit, že je třeba všechno změnit, začít nový život. Komunisti přišli s novou myšlenkou, a měli tak velkou výhodu, protože všichni ostatní se po válce vrátili k idejím a tradicím z první republiky; a když přijdete s něčím novým, s něčím módním, většinou je to mnohem úspěšnější než něco klasického. Táta už s námi tehdy nebydlel, s mámou se rozvedli, ale vycházeli spolu pořád dobře; mě přímo zbožňoval, když jsem byla malá, říkal mi „krasavice moje“. Vykládám to jenom proto, abych ukázala, jak fajn to za té takzvané bídy bylo. Hodně jsme chodili do divadla, máma nás vždycky v neděli brala na oběd do restaurace. Když jsem ale poprvé přišla k Havlovým, paní Havlová byla hrozně proti našemu vztahu.
Pokračování na straně II Olga očima přátel
Dokončení ze strany I Nejenom, že si Vašík vybral holku, která byla o tři roky starší než on, ale ta holka navíc neměla žádné vzdělání, neznala jazyky a tak vůbec. Jeho matku strašně překvapilo, když zjistila, že umím správně prostřít stůl, jenže já to všecko znala z dětství. Když jsem byla malá, chodívali jsme totiž na zmrzlinu na Barrandovské terasy, které postavil Vaškův otec - máma si vzala klobouk, všichni jsme se oblíkli do nedělního - a ty neděle, to byla krása. A taky jsme často chodívali do divadla nebo do kina. Byla jsem úplně blázen do filmu, občas jsem šla do kina třikrát za den.
* Pamatujete se na nějaké tehdejší filmy?
Za války jsme za korunu chodili k jednomu chlapíkovi, který promítal kousky amerických filmů a starých rakouských týdeníků. Pamatuju si leccos, od Shirley Temple po Spencera Tracyho v tom krásném filmu o klukovské polepšovně. Jmenovalo se to Muži z města chlapců, mám dojem, že v tom hrál i Mickey Rooney. Viděla jsem tolik filmů, že jedna z uvaděček tam jednou prohodila, že snad chodím do kina už od plenek. Ale když válka skončila, bylo mi dvanáct, tak už jsem byla dost stará na to, abych začala chodit do kina sama. Měli jsme dobrého češtináře, který nás nutil vypisovat si pasáže z knížek. Zrovna nedávno jsem našla svoje školní poznámky a zjistila jsem, že tam mám vypsané dost podivuhodné kombinace: od Osudů nalezencových od Slávy Jelínka, našeho největšího brakového autora, po Balzaka a Dostojevského; když jsem se na to teď dívala, úplně mě ohromilo, jaké knihy jsem četla v patnácti šestnácti letech. Byl to opravdový guláš braku a kvalitní literatury. Zkrátka všechno možné, kromě harlekýnek, na ty jsem nikdy moc nebyla. Místo nich jsem radši četla dobrodružné knížky pro kluky.
* Myslím, že zážitky a postřehy z mládí nejenže formují osobnost člověka - to je evidentní -, ale také jeho politické přesvědčení, ačkoli si to člověk třeba ani neuvědomuje.
Ano, třeba Vašek píše v Dálkovém výslechu, jak ho trápilo, že je dítě z buržoazní rodiny. Mně moje máma mimo jiné dala - jakoby věnem - jakousi dělnickou hrdost, což pro mě znamená jedno: ať už mluvím s kýmkoli, s chudým nebo s bohatým, vždycky ho beru stejně. Buď je to dobrý, nebo špatný člověk, buď je chytrý, nebo hloupý, ale na nějaké společenské rozdíly se neohlížím. To je ostatně spojeno s českou národní tradicí. Občas je v tom trochu výsměch, jako třeba ve Švejkovi, ale taky taková nějaká sedlácká hrdost. Podle mě ta nejhorší destrukce, největší degradace přišla v padesátých letech a pak se opakovala v letech sedmdesátých - vlastně tehdy to bylo ještě horší; to ponížení se nedá srovnat snad ani se středověkem a ta hrdost -ten pocit, že by člověk neměl ustupovat, ne z nějakého fanatismu, ale kvůli své hrdosti, no, bylo to v tom tak nějak obsažené... Když se po válce obnovilo skautské hnutí, stala se ze mě nadšená světluška, tak to byl další vliv. Tehdy jsem se v jednom kuse prala s klukama, byla jsem docela číslo, hodně jsem odmlouvala a pak jsem najednou začala konat dobré skutky, což jsem samozřejmě dělala i předtím, ale najednou to bylo takové vznešenější. Z určitého odstupu se zdá, že jednou z nejzáhadnějších věcí je fakt, že se komunistické straně povedlo do svých řad přitáhnout dělníky, ačkoli je vlastně ze všech společenských tříd ponižovala nejvíc. Víte, na Žižkově ke komunistům ze všech nejdřív vstupovali lidi, kteří dělníky přímo pohrdali, takoví ti flákači, šmelináři, lidi, co se štítili práce. Když tam vstoupili táta s mámou, byla v tom ta touha po něčem novém, ale u těch ostatních - no, kdo ví, proč tam vstoupili. A když jsem to kolem sebe viděla, byl to pro mě jeden z prvních impulzů k tomu, abych začala myslet politicky, a samozřejmě jsem se tím taky bouřila proti rodičům. Vzpomínám si, jak jednou na Stalinovy narozeniny se mu z Československa posílal vlak plný darů, od malovaných kraslic po broušené sklo, s mámou jsme o tom slyšely v rádiu a já říkám: „Ten Stalin je vážně jako nějakej orientální vládce, nechává si od nás vzdávat hold,“ a máma vyskočila, dala mi facku a rok jsme spolu nemluvily. Takže mám pocit, že jsem v té době měla docela solidní úsudek... Asi v tom byl instinkt.
* Na to jsem se chtěl zeptat, protože jste se s rodiči o jejich názory musela hodně hádat.
Asi jsem v sobě měla přirozený cit pro spravedlnost. Vzpomínám si třeba, jak jsem se s jednou učitelkou pohádala kvůli známkám, které dala dvěma spolužačkám, co zpívaly falešně. Jedna dostala za zpívání trojku a druhá jedničku. Ta s jedničkou byla dcera ředitelky, ta druhá její kamarádka a mě to příšerně dopálilo, postavila jsem se a zeptala se, jak to, že dostaly tak dobré známky, když ani neudrží melodii.
* Z toho jste nejspíš měla potíže, ne?
Já jsem byla vůbec samý průšvih. Byla jsem dost drzá; někdy jsem jen tak lehce zlobila, někdy jsem se doopravdy vztekala kvůli nějaké nespravedlnosti. Jednou jsme měli k výročí únorového komunistického převratu vyzdobit třídu vlajkami a celá třída - třiadvacet holek, byla to dívčí škola - to odmítla, a tak za námi přišla naše češtinářka, skvělá ženská, a říkala, že tohle nemůžeme našemu třídnímu udělat, že by z toho měl problémy. Ale my jsme o tom nechtěly ani slyšet: my s tím nesouhlasíme a třídu zdobit nebudeme, a taky jsme ji nezdobily, ale přišly dvě holky a udělaly to za nás.
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst Kolektiv 26 autorů Síla věcnosti Vydal: Respekt Publishing, v Respekt Edici 168 stran, cena 300 Kč Zítra: Jak se ze Žižkova stalo velké město
