Postaví se na start, skočí do vody, a když po závodě z bazénu vyleze, jde si pro zlatou medaili a světový rekord. Tuhle scénu v podání Michaela Phelpse jsme spatřili už třikrát. Kolikrát ji ještě uvidíme? O to právě jde.
Famózní americký plavec o svých plánech a ambicích mlčí, ale o to více se činí média. Ta mají po ruce databáze i statistiky, a tak mu sama dláždí cestu na první příčku pomyslných stupňů vítězů celé olympijské historie.
Především se Phelps už v pondělí zařadil mezi pouhých pět pozemšťanů, kteří dohromady získali devět olympijských vítězství. Dalšími jsou ruská gymnastka Latyninová (devátou zlatou vyhrála v roce 1964), finský běžec Nurmi (1928), americký atlet Lewis (1996) a plavec Spitz (1972). Být jedním z pěti nejlepších na světě je samozřejmě skvělé. Ale být tím úplně nejlepším v historii planety je ještě lepší. Bude jím Phelps už zítra? Nebo ještě dnes? Uvidíme. Peking je časově vzdálený, takže o dosažení nové Phelpsovy mety se možná z internetu dozvíte dříve, než tento článek v papírových novinách vyjde.
Nahlédneme-li ovšem do novin amerických, hned zjistíme, že Američany soutěž o absolutní počet zlatých olympijských medailí nezajímá. Pro ně je důležité, zda Phelps překoná „nepřekonatelný“ plavecký výkon Marka Spitze z her v roce 1972 - sedm startů, sedm zlatých, sedm světových rekordů. Sám Phelps o tom nemluví, ale všichni tuší, že jeho skutečnou metou je Spitzova výzva. K jejímu překonání mu ovšem zbývá ještě pět startů, zlatých medailí a světových rekordů.
Jenže na Phelpse čeká ještě jedna možná meta. Je sice „jen“ spontánní, ale tím pevněji se usazuje v paměti celého lidstva, nikoliv jen sportovních fanoušků. I když se na olympijských hrách už dávno prosadilo Coubertinem odmítané hodnocení národů, každá olympiáda hledá jednoho konkrétního hrdinu, jemuž věnuje hlavní pozornost. Symbolem her, který uvízne v paměti, pak nezůstane stát, který zvítězil v bodování národů, ale sportovec, jehož výkony nějak vybočily z řady ostatních.
Pro politicky kontroverzní hry, ke kterým patří i letošní, to platí dvojnásob. Právě v Pekingu by mohl Phelps získat aureolu Američana, který se prosadil proti předem naplánované a vycizelované mašinerii čínského medailostroje. Pak by se mnohem více než jen statistickým počtem svých vítězství zařadil po bok takových legend, jako jsou Jesse Owens či Mark Spitz.
Proti rasové kletbě a teroru Jessemu Owensovi stačily k rekordnímu zápisu „jen“ čtyři zlaté na jedné olympiádě, jenže ta olympiáda se odehrávala v metropoli nacistické třetí říše. Berlín byl vybrán za dějiště her v roce 1931, a sice jako symbol návratu výmarského Německa mezi demokratické národy. Jenže když se olympiáda blížila, Německo už zcela ovládl nacistický duch, neárijští sportovci byli vyloučeni ze sportovních svazů financovaných nacisty a zglajchšaltovaný tisk psal o Afroameričanech jako o „černých pomocnících“. Jesse Owens je zapsán v paměti lidstva jako ten, kdo přímo na závodní dráze prolomil nacistický plán učinit z her symbol nadřazenosti árijské rasy.
Owens vyhrál sprinty na 100 a 200 metrů, štafetu i skok daleký. Není sice doloženo, že by ho Hitler osobně urazil, nicméně hned první den her vůdce potřásl rukou pouze německým vítězům a pak opustil stadion. Přesto se dodnes traduje, že když Owens nastupoval na start, Hitler už preventivně opouštěl své místo na čestné tribuně. Nacistická rasová klatba byla nalomena už tím, že blonďatý ideál árijce Lutz Lange, poražený ve skoku dalekém, se s černým vítězem spřátelil a Owensův vítězný skok zachytila na svůj olympijský dokument i „Hitlerova filmařka“ Leni Rieffenstahlová.
Marku Spitzovi přispělo k historickému zápisu sedm zlatých medailí, ale důležitá byla i kulisa událostí. Mnichovské hry v roce 1972 poznamenal teroristický útok palestinského komanda Černé září, který zanechal jedenáct mrtvých izraelských olympioniků. Spitz se stal hrdinou nejenom jako dosud neslýchaně úspěšný vítěz, sběratel olympijského zlata a světových rekordů, ale i jako reprezentant USA, který se vždy hlásil ke svému židovství. Pozdější fenomén bazénů, přezdívaný Mark the Shark (žralok Mark), získal své první mezinárodní úspěchy jako patnáctiletý v Tel Avivu na makabiádě, židovských sportovních hrách.
Spitz měl štěstí, že teroristický útok přišel v době, kdy už měl své medaile na krku. I když po útoku Mnichov opustil, zůstal zapsán jako židovský hrdina olympiády, kterou ovlivnil teroristický útok na židovské cíle.
Proti čínské hegemonii Michael Phelps soutěží na olympiádě, kterou chtějí čínští pořadatelé využít jako propagandu úspěšnosti svých hodnot, svého modelu, svého pojetí společnosti a role jednotlivce v ní. Čína dost možná vyhraje neoficiální bodování národů a bude se zalykat svým úspěchem.
Těžko předpovídat bilanci samotného Američana Phelpse, kolik zlata a světových rekordů „vytěží“, zda překoná Spitzovu legendu. Ale přejme mu, aby se zapsal do historie jako ten, který se nastupující čínské hegemonii úspěšně postavil.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
