V den umučení Krista mají školní děti prázdniny a to je dobře.
Vyhneme se alespoň bezpečně jednomu z lehkých hříchů. Ty pozdní příchody! Občas totiž zaspíme. Každé ráno rveme potomky od snídaně, ženeme je do koupelny, cpeme do šatů, zavazujeme jim tkaničky, klopýtáme spolu přes sněhové hroudy jako v Beskydech, mačkáme se v tramvaji, jako v Praze.
Pořád ty děti musíme tahat od všeho tak zajímavého, jako je kaluž, pták na obloze nebo třeba prasečí v hlava ve výloze řeznictví. Dělej, nekoukej, spěchej! Ať do školy stihneme přijít dřív, než zazvoní! A když to nestihneme, tak musíme do výkazu napsat důvod zpoždění. Vždy koukám, co píší ostatní rodiče: Kalamita, dopravní situace, zdržení zácpou, rodinné důvody anebo: nejela tramvaj.
Chápu, ono je to hrozně těžké napsat, že jsme prachobyčejně zaspali. Jak to jen napsat jedním vrzem? Zaspáno. Nevstali jsme. Anebo: zaspali jsme. To zní divně!
Ale Jožina to rozřešila: ZÁSPAVA. Tak jo, píšu to do výkazu. Potomek odevzdán škole. A honem do vlastního zaměstnání. Po takových výkonech ovšem spolehlivě přichází ÚSLABA.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN
