A co na to Joan Rawlings,

slavná autorka hloupého Pottra, která se už kdysi na Příbramsku angažovala v kauze jednoho domova ve Svatém Janu? V záplavě překrásných frází a la V.Havel zaniká tristní realita. Proč se tam o postižené nestarají Boromejky, jako pečovaly o senilního exprezidenta?

Měšice

Dle mého názoru je to šikana nevyššího stupně. Celý systém vedení ústavu je v tom namočen a kryje nebo dokonce podporuje takovéto praktiky. Jejich vyjádření v článku považuji za Boha-pusté lži. Měl jsem dědečka v ústavu v Měšicích, po té co si zlomil stehení kost a na Bulovce už ho nemohli déle hospitalizovat. Po převozu do Měšic se výrazně zhoršil jeho psychický stav, začal se pomočovat, mluvil z cesty, občas ztrácel paměť. Stěžoval si na nedůstojné zacházení a ponižování. Místní lékařka prohlásila, že je to stařecká demence. Podařilo se mi přesvědčit velkou část rodiny a dědečka jsme z ústavu dostali zpět domů s tím, že se o něj budeme starat. Pomoc nebyla potřeba, protože po návratu z ústavu všechny příznaky stařecké demence odezněly. Nakonec vyšlo najevo - i podle osatních svědků - že pacientům jsou podávány tlumící léky, které jsou příčinou těchto stavů. Trestní oznámení jsem nepodal jen kvůli velkému protestu a přání zbytku rodiny včetně dědečka.

Re: Měšice/ A to, že by ses

měl o něj starat sám, to tě nenapadlo ani ve snu...

Nemyslím si, že

by naše společniost byla prohnilá. Takovéto aféry i "aféry" byly vždy, a to ne jen v Česku. Problém je podle mne jinde: Na staré lidi nemusí být vždy zrovna apetýtlich pohled. A tak je zavíráme do LDNek, do různých ústavů a kdoví jakých zařízení. Jen aby nebyli moc na očích. Televizní hvězda se raději nechá vyfotit s panem Svěrákem a s malým růžolícím děckem z nějakého domova, než se starým dědou s alzheimrem. Péče o staré a vážně nemocné lidi je velmi, velmi náročná a vyžaduje značné znalosti z všeobecného lékařství, z psychiatrie az psychologie. Je vyčerpávající z hlediska psychického i fyzického. A musí být svěřena vyškoleným odborníkům. A také, není třeba se za to nijak stydět, je třeba ji i řádně ohodnotit. Morálně i penězi. Pozn.: Trošku vím, o čem mluvím, jsem dobrovolníkem v programu adopce seniorů jedné neziskovky již 5. rokem. 

Re: Nemyslím si, že

Dříve se dávali stranou postižení lidé, aby nemuseli být společnosti na očích. Dnes se je snažíme zaintegrovat do společnosti. Dnes ze stejných důvodů dáváme stranou stáří, které nechceme mít na očích a myslíme si, že před ním unikneme. Chápu, že starání se o staré a velmi nemocné lidi není žádný med. Ale ruku na srdce, kolik jich nemuselo být nemocních, kdyby je společnost (rodina)  nedala stranou? Když je člověk sám, tak má více šasu přemýšlet, co ho bolí a jaké má všechny nemoci, až tomu nakonec propadne. Pokud lidem zhasínáme světlo života, nedivme se, že končí tak jak končí.

Bohužel je to smutný odraz společnosti.

Tyto zařízení ukazují jak na tom naše společnost je. Nebojím se použít slova , zlá, prohnilá a zákeřná. Nejvíce je to vidět v chování proti těm, kteří se nemohou nikterak bránit. Jo, to je ta honba za mamony ...

Re: Bohužel je to smutný odraz společnosti.

Na druhou stranu, naše společnost se snaží udržet při životě lidi, kteří už by fakticky měli být po smrti. Netýká se to samozřejmě jen přestárlých. Je to pozitivum, je to vždy pozitivum?

Myslím si, že nejzoufalejší situace v LDNkách a podobných zařízení se vztahuje na pacienty, kteřé by měli ještě šanci vrátit se do normálního života, ale v záplavě těch, kteří tuto šanci nemají, se tak nějak ztratí.

V LDNkách to samé a nejsou soukromé

Chodím už kolem 15 let do různých LDN, na Vinohradech před 10 lety jsem musela přikrmovat, resp. krmit jak naši příbuznou, tak i ostatní 3 nemohoucí starší paní. Zdravotníci č roznašečky jídla jim to prskli na stoleček a odešli, po 10 minutách odnesli, aniž se zeptali, proč to nejedli, ale že se nemohli najíst z jakýchkoli důvodů, nezajímá je to. Takže, kdykoli jsem tam byla, rychlejsem krmila i ty ostatní, jenže tobylo jen 2x týdně, proto byli tak hubené všechny...

Letos zase v LDNce na Františku, každou chvíli jim někdo spadl z postele a pak už je vezli jen do nemocnice či na hřbitov. O jídle to samé, chození, když byli chodící, tak sestra přišla jednou za den a byla sprostá-familiérní na ty postarší dámy, ať už sleze a nedělá fóry a za chvilku byla s nimi zpět, že prý jich má hodně na oběhnutí-byla to rehabilitační pracovnice, takže nanic, pak to prkecala na chodbě se sestrama...

Ani bércové vředy tam neléčí, kašlou na to, až jim někdo umře z toho, je to smutné, nikomu nedochází, že jednou budou taky staří a potřebovat pomoc cizích lidí

Aha

tak to patří pod socany kraje. Jsou to pěkné sv ině.  Živě si dovedu představit jak se krade v kuchyni. Socani, že se nestydíte!