Devatenáct platících. A Sin Ropas nikde. Fiasko, hlásí po Twitteru nešťastně jeden z pořadatelů krátce před začátkem pátečního koncertu dvoučlenné kapely z Chicaga v pražském klubu 007. Škoda - komu se stýskalo po hudbě introvertních dvojic, jako bývali manželé MacDonaldovi za časů společné kapely Timbuk 3 nebo Chris Eckman s Carlou Torgersonovou ze seattleských Walkabouts, našel v deskách Sin Ropas zalíbení. Rozhrkanější, ale zároveň mnohoznačnější náhradu obdobné písničkářské kvality. Chytlavé melodie předávané jaksi mimoběžně ve stylu Syda Barreta, ohlodané na kost tří podstatných kytarových akordů nebo poskládané z kaleidoskopicky roztodivných zvuků. Jejich původ měl první koncert Sin Ropas v Česku odhalit. „Autistické country,“ tak kapelu označili pořadatelé, teď už nabízející vracet beztak nijak vysoké vstupné.
Tim Hurley s Ianni Iosellovou přijíždějí po dvanácti hodinách za volantem z Kodaně pozdě, ale přece. Z malé dodávky vyloží nástroje. Pódium připomíná cosi na způsob blešího trhu s elektronikou a hudebními instrumenty. Šarmantní dlouhovláska po chvilce usedne za bubny obložené klávesami a přenosným harmoniem, sympatický čahoun spěšně ladí kytaru propojenou dráty s roztodivnými hejblátky a elektronickými efekty. „Ona je tak neuvěřitelně cool,“ komentuje ironicky během koncertu nemluvný Hurley a mávne rukou směrem k ženě za bicími. Těžko odhadnout, jestli jde o běžný modus vivendi dvojice na turné nebo o doznívající stres z bloudění po cestě na koncert, který už měl dávno začít.
Bloudící Holanďané Mnohoznačné slovo „cool“, které u nás zdomácnělo, aniž by si našlo českou náhradu, vystihuje krátký pražský koncert dvojice Sin Ropas dostatečně. Hurleyho vemlouvavý hlas s kytarovým doprovodem, v němž se potkává minimalistický Oldřich Janota s „bílým hlukem“ Velvet Underground, instinktivní práce ženy za bicími. Její hlas doprovází Hurleyho u mikrofonu trochu nepřítomně, nepodobný roli snaživé sboristky. Sin Ropas jsou stejně přesvědčiví na koncertě jako z desky. Se zavřenýma očima se zdá, že na pódiu nejsou dva, ale pět hudebníků. Úderem desáté je třeba končit, namísto bicích a kláves zní v poslední písni dech harmonia. Krátký, ale přesvědčivý set, žádné fiasko.
Bloudící dvojici v autě s nizozemskou značkou doprovodil ke strahovskému klubu pražský taxikář s naladěným Country Rádiem a nic za to nechtěl. Prostě poznal lidi stejné krevní skupiny, vypráví se v hloučku spokojených posluchačů po koncertě. Kdo ví, jestli je historka pravdivá. Téměř jisté je, že Sin Ropas mají dost charizmatu, aby alespoň některé pražské taxikáře změnili v nezištné pomocníky. Jestli to platí i o těch brněnských, se ukáže dnes večer, bude-li dvojice hledat cestu ke klubu Skleněná louka. Tam mají Sin Ropas odehrát poslední koncert miniturné po Česku.
Sin Ropas, USA
Klub 007 Praha, pořadatel Silver Rocket, 5. 3. 2010
