Během série návštěv města Gyumri však natočila film o tamním fenoménu: dětech pojmenovaných po svých sourozencích, kteří zemřeli při zemětřesení v prosinci 1988.
* LN Natáčení filmu jste málem vzdala. Proč?
Astrik, moje kamarádka, mně během zimy posílala magnetofonové nahrávky výpovědí gyumerských rodin, které ztratily své děti. Celou zimu jsem se je snažila překládat z ruštiny. Pak jsem odjela do Gyumri a seznámila se se všemi osobně. Po návratu do Prahy zůstávalo ve mně kolem čtyřiceti příběhů… a v určitém okamžiku jsem si řekla: Já už nemůžu. Nemůžu, protože se mi sype moje rodina, už nejsem schopná komunikovat se svým dítětem, svojí dcerou. Stále jsem myslela na „tamty“ děti. Arménský smutek mě děsil. V noci jsem se budila. Nemohla spát. Byly to šílené dny. Stále jen mrtví. Rozhodla jsem se, že odjedu do Gyumri a řeknu jim, aby mě pochopili, že na to nemám. Jenže než jsem se jim stačila omluvit, tak mi jedna z matek v Gyumri řekla:,,Oni si tě vybrali.“ Stála uprostřed pokoje a na zdi za ní se na mě z fotky díval její mrtvý syn. Vrátila jsem se do Prahy, nikomu nic neřekla a pokračovala.
* LN Mluvili rodiče o ztrátě svých dětí sami, nebo jste je musela nutit?
Každé oslavy v rodinách končí vzpomínkou na tento den. Lidé byli ze začátku dost uzavření, teprve když viděli, že jsem se do Gyumri vracela poněkolikáté, rozhovory pokračovaly. Ten osobní vztah tam buď naskočí, nebo ne. Třeba taxikář, který už dvacet let hledá ztraceného syna, nechtěl vůbec mluvit. Děti byly ještě daleko víc uzavřené, tajemství vztahu se svými mrtvými sourozenci neměly potřebu nabízet světu.
* LN Jak jste desítky rodin, se kterými jste přišla do kontaktu, zúžila na osm?
Rodin bylo původně kolem čtyřiceti, ale jejich příběhy se vrstvily a rostly. Takovému neštěstí je jedno, jestli jsi bohatý, nebo chudý. Vybrala jsem si nakonec tak, abych Gyumri ukázala co nejvíc dokulata. Aby to nebylo jen o následcích zemětřesení a smutku, protože místní lidé mají rádi svůj zvláštní způsob humoru a děti v Gyumri dovedou blbnout stejně jako všechny ostatní.
* LN Jak jste s postavami svého filmu komunikovala?
Ze začátku jsem měla překladatelku z arménštiny do ruštiny, já ruštinu zase tak geniálně neovládám. Ale časem se ukázalo, že to není ideální. Ještě více slz a nářků. Pak jsem všechny výpovědi točila jen s kameramanem a zvukařem v ruštině. Až jednou, naprosto spontánně, jsem zareagovala a řekla:,,A teď mi to řekni arménsky“ – a ta holka nebo snad ta máma se nadechla – a bylo to ono, bylo to tam všechno, jiná energie, jiná gesta. Od toho okamžiku někdo začal arménsky a dopověděl v ruštině, jiný naopak. Když natáčíš a v tom okamžiku nerozumíš, je to divoké, protože nemáš zpětnou vazbu, nemůžeš reagovat na slovo, myšlenku nebo na něco, co víš, že můžeš propojit s tím, co už máš natočené nebo co chceš teprve točit. Ale oni stejně velmi dobře věděli, jestli je vnímám, jestli jsem otevřená ke všemu, o čem mluví. Kdybys jim naslouchal přes rozum, stáhnou se, neotevřou a nepustí tě dovnitř. Výpovědi jsem přetáčela i několikrát. Pokaždé jsem se znovu a znovu pokoušela odbourat slzy. Ve filmu je nevidíš. Snažila jsem se, aby kamera byla jakoby prostředníkem mezi nimi a těmi na druhém břehu, aby mnou ta jejich komunikace jen tak protékala na tu obrácenou stranu.
* LN Závěrečný náznak toho, že zemětřesení vyvolala tajná sovětská zbraň, může působit jako odraz niterné potřeby lidí svalit vinu za svou tragédii na konkrétního původce. Byl to záměr?
Ti lidé zkrátka věřili, že nešlo o „normální“ zemětřesení. Původně jsem tam ten náznak ani dávat nechtěla, ale když to člověku řekne deset patnáct dvacet lidí... Mohla bych natočit film speciálně jen o tomhle. Osobně bych chtěla být u toho, až se otevřou archivy a ukáže se, jaká ta pravda opravdu byla.
