„Stalo se, co se stalo. Já jsem vždycky byla zdravý člověk. Moje maminka říkávala, že jsme rodina, co má zdravý kořen. Začala jsem ale být unavená, měla jsem hlasové potíže, což mi jako zpěvačce činilo velké problémy. Jednoho dne jsem si zašla sama ze své vůle na odběry krve. Zjistilo se, že mám krevní onemocnění, tehdy se ještě nevědělo jaké,“ popisuje začátky svého boje operní pěvkyně Michaela Šrůmová.
„Pár dní poté jsem se ocitla na lůžkovém oddělení na Karlově náměstí. ‚Zabalte si pár věcí,‘ řekli mi tehdy doktoři. Po pár dnech mě posadili do malého pokojíčku a oznámili, že mám akutní formu leukémie (ALL, tzv. alogenní lymfoblastickou leukémii - pozn. red.). Šokovalo jí to. Znenadání musela zrušit všechny koncerty. „Jeden pátek jsem tam zaparkovala, napojili mě na všechny možné hadičky a přístroje a od té chvíle jsem tam byla vězněm tři měsíce,“ líčí.
Anděl, sestra a dárkyně
V nemocnici Michaelu čekalo kolečko všech možných vyšetření, aby se zjistilo, o jaký druh onemocnění se jedná. U dospělých je forma ALL, dětské leukémie, velmi vzácná, dostane ji zhruba jeden ze statisíců, z nichž ženy činí pouhých 20 procent. Je ale recidivující, řešením tedy byla transplantace kostní dřeně. Obě sestry Michaely se tak nechaly testovat kvůli dárcovství.
Michaela ŠrůmováNarodila se v Praze a vystudovala sólový zpěv na pražské Státní konzervatoři pod vedením prof. Olgy Jirákové. V zahraničí pak koncertovala v Německu, Francii, Švédsku, Japonsku, Egyptě, Polsku a na Slovensku. Pro Národní divadlo v Praze nastudovala role v operách, mezi které můžeme jmenovat Janáčkovy opery Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky, Mozartovu operu Idoméneo, Dvořákovu Rusalku nebo Brittenovu hru Gloriana. Úspěšně hostovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni v nastudování opery O. Nikolaie - Veselé paničky windsorské v roli Anny Reich. Rovněž účinkuje v legendárním Pražském Studiu Ypsilon v hudební komedii Sežeňte Mozarta na motivy Kouzelné flétny W. A. Mozarta v roli Paminy. |
„Nejlepší jsou sourozenci,“ vysvětluje sestra Blanka Šrůmová, která se stala strážným andělem a dárkyní. „U nás se to podařilo, jinak by se samozřejmě hledalo jinde, ale pak by tam byla spousta dalších rizik, které ani nechci zmiňovat. Beru to celé jako zázrak.“ Blanka vysvětluje, že to pro ni i celou rodinu byla velká zátěž. Chodila na odběry a zdravotní kontroly. Je vděčná za šťastnou náhodu 100% krevní shody.
„Když mi oznámili, že budu muset jít na transplantaci, měla jsem hrozné výčitky vůči sestře, která mi byla dárkyní. Měla jsem pocit, že to po ní nemůžu chtít. Pro mě to není automatický, aby mi musela pomoct, aby mi pomohla přežít,“ vypráví Michaela. „Je zvláštní, když vám někdo takovým způsobem zachrání život, protože se skutečně jednalo o záchranu. Do konce života si u ní ponesu velký dluh a nikdy jí to nebudu moci vrátit,“ dodává.
Krev obohacenou o buňky, které Michaela potřebovala, vpravili do jejího těla. „Sestřička mi tehdy tu krev donesla a říká: ‚Přišla ségra v pytlíku!‘“ rozesměje se.
Vydezinfikované vypínače a jídlo jako pudr
K transplantaci pomocí metody odběru krve přes separační přístroj došlo 8. září 2016. Po ní musela Michaela strávit zhruba měsíc na transplantačním oddělení s velmi přísným režimem. Každý den se museli pacienti a pacientky převlékat do čistého. Nemocniční personál jim vyměnil i povlečení a vydezinfikoval koupelnu.
Nato mohla být převezena na 100 dní do domácí karantény. „Můj manžel musel kompletně vygruntovat byt jako na Vánoce. Dokonce i maloval. Sám to vše musel zvládnout. Po té transplantaci, kdy jsem neměla žádnou imunitu, mi musel doma připravit prostředí, kam se můžu vrátit. Byla jsem takové třítýdenní miminko, na které všechno vleze,“ vzpomíná Michaela.
Chvíle v nemocnici. Na snímku je Michaela (vlevo) a Blanka (vpravo).
„Nesměla jsem mít ani sprchovou hlavici. Manžel za mnou všude chodil s dezinfekčními ubrousky a utíral kliky, vypínače, všechno, čeho jsem se dotkla nebo se dotknout chtěla. Musela jsem vyhodit i všechny kytky, objevují se na nich plísně,“ říká.
Za šílené považuje zážitky s jídlem. Kvůli léčbě pacienti velmi často ztrácejí chutě a jsou citliví na vůně. Jídlo musí být sterilizované, předvařené a pasterizované. Lékaři Michaele zakázali všechno čerstvé, jakékoli ovoce či zeleninu. „Co mě nejvíce překvapilo, byl zákaz jahod a hroznového vína. Jako máma jsem si vždycky myslela, že když chci dětem přilepšit, tak jim koupím hrozny, ale právě ty se nejvíce chemicky ošetřují,“ podivuje se dodnes Michaela. Semínkům a turecké kávě dala také sbohem. „Necítila jsem, co jsem měla v ústech, jako kdybych přežvykovala pudr.“ Do jídla se tak musela nutit. Aby se zhruba 40 prášků denně s jídlem lépe natrávilo.
Nejhorší ale pro Michaelu bylo fyzické trápení, když ztratila většinu původní váhy. „Svalstvo úplně zmizelo. Nemohla jsem ležet, sedět ani udržet pero v ruce. Nečekala jsem, že to je takový fofr, že tělo takhle rychle zchátrá. Smotávala jsem si pod sebe župan, abych vůbec vydržela sedět,“ popisuje Michaela.
Každodenní úkol: uzdravit se
„Každý den jsem si musela najít motivaci. Celý den jsem byla sama doma, nesměla jsem nikam chodit. Začala jsem plést a háčkovat. Že bych se učila nějakou hudbu, nebo zpívala, to se mi vůbec nechtělo. Snažila jsem se ale pořád něco dělat. Každodenním úkolem bylo uzdravit se. Napsala jsem si to i na ledničku a koukala jsem se na to každý den. Hrozně mě drželi přátelé a rodina,“ vypráví Michaela o každodenním boji s leukémií a o motivaci, která jí pomáhala. V době domácí karantény se zamilovala do pořadů o vaření.
Často se prý snažila odpovědět na otázku, zdali je to to nejhorší nebo to nejlepší, co ji v životě potkalo. „Jeden známý se za mnou šel jednou podívat do nemocnice. Seděla jsem na zahrádce se šátkem na hlavě, úplně zkroušená. Řekla jsem mu, že to je to nejhorší, co se mi v životě mohlo stát,“ vykládá Michaela. „Podíval se na mě a řekl, že to vůbec není to nejhorší, co se mi mohlo stát, mohly se stát i horší věci. Zatrnulo mi. Uvědomila jsem si, že kdyby se něco stalo s dítětem, tak je to daleko horší. Nemůžu k tomu přistupovat jako ke katastrofě. Tehdy jsem přehodnotila svůj přístup k chorobě a v pohledu na ni. Je to jenom nemoc. Mám okolo sebe skvělé doktory a já to musím jenom vydržet a neházet flintu do žita. Halucinace, záněty – to všechno přejde.“
Benefiční koncert pro dobré duše
Rozezpívávání po dlouhé době bylo pro Michaelu příjemným překvapením. Nových začátků se velmi obávala. Nikdo jí nemohl zaručit, že hlasivky budou tak silné, jako byly před nemocí. Na začátku to prý šlo ztuha, ale trpělivým cvičením se dokázala vrátit zpátky na pódia.
Naplno do kariéry ale znovu nenaskočila. „Když mám nějaké nabídky, tak se je snažím přijmout. I má doktorka řekla, že pakliže mi to dělá radost a pomáhá mi to jít dál, nemám se toho vzdávat,“ říká. Ví, že hudba je nejlepší cestou k uzdravení. Proto pomalu začíná Michaela opět koncertovat, i když stále bere léky a je pacientkou. „Nestačilo ale jen cvičit hlas, musela jsem i cvičit, abych vůbec na to jeviště vylezla,“ usmívá se dnes. „Muzika mi byla nesmírnou oporou.“
V nemocnici byla prý obklopena úžasnými a skvělými lidmi, od lékařů až po uklízečky. Od chvíle, kdy se dozvěděli, že je Michaela operní sopranistka, přáli si ji slyšet. „Vždycky jsem jim říkala, že až se uzdravím, tak jim jako dárek uspořádám koncert,“ říká.
A svůj slib také dodržela. K ročnímu výročí vydařené transplantace pořádá benefiční koncert, který se uskuteční 7. září 2017. Konat se bude v Emauzském klášteře. „Chtěla bych tam pozvat všechny lidi, kteří mi s bojem pomáhali, říkám jim dobré duše, bez nich bych tu nemoc nepřemohla, a také pacienty, kteří si tím procházejí nebo kohokoli, koho problematika leukémie zajímá,“ vysvětluje účel koncertu Michaela.
„Je to také forma dobrovolné sbírky. Prostředků na výzkum a služby pro nemocné je stále zapotřebí. Chci se nějakým způsobem pokusit nasbírat finanční obnos, abych mohla za sebe přispět,“ dodává.
Rovněž také poprosila svou sestru a dárkyni Blanku Šrůmovou, aby na koncertě vystoupila s ní. Blanka byla frontmankou kapely Tichá Dohoda, jejíž největším hitem byla píseň Marioneta. „Je to moje dárkyně, sestřička a skvělá zpěvačka. Cítila jsem, že by to bylo báječné, kdyby taky něco zazpívala. Jednu píseň budeme zpívat spolu a jednu zazpívá sama. Já k tomu přidám ještě nějaké operní árie,“ vypráví Michaela, která má mimo benefiční koncert pro Ústav hematologie a krevní transfuze v plánu další projekty, na které se moc těší.
Pro její sestru Blanku je koncert velmi důležitý. „Je pro mě výjimečný tím, že se vůbec může odehrát, i když jsem tam spíš jako host. Společně se normálně na pódiu neobjevujeme. Ale bez péče, dovednosti a znalostí lékařů z ÚHKT bychom už společnou akci zřejmě nikdy nezrealizovaly. Beru to jako happyend a doufám, že nám bude osud milostiv a nemoc už znovu neudeří,“ vyslovuje své přání Blanka.
Michaele Šrůmové se podařilo rok po transplantaci přibrat. Narostly jí vlasy a může jíst, co hrdlo ráčí. Životní režim sice stále není stejný, jaký mívala před nemocí, ale se zvyšující se silou se mu blíží. Nikdy si prý o sobě nemyslela, že je silná osobnost, ale postupně s úsměvem přiznává, že tomu tak možná asi bude.
„Když nejde o život, o nic nejde,“ říká dnes již opět zpívající operní pěvkyně. V rámci léčby v sobě ale nalezla jistou přísnost, na které si její okolí trochu stěžuje, jak přiznává. „Jelikož jsem na sebe musela být přísná, tak teď, ani nevím jak, padají ze mě takové ty řeči: ‚vzmužte se přece a nefňukejte pořád, když nejde o život!‘“ rozesměje se Michaela.
