Některé opičky zneužívají důvěru ostatních členů tlupy. Malpy vydávají varovný signál, i když žádné nebezpečí nehrozí. Vzniklého zmatku využijí k uloupení pochoutky. Malpy mají pověst nejšikovnějších opic celé Jižní Ameriky. Nebývají větší než půl metru a s hmotností tři až čtyři a půl kilogramu zaostávají za kdejakou domácí kočkou.
Ani jejich mozek není na první pohled nijak impozantní, váží 35 až 40 gramů. I do tak malého objemu mozkové hmoty se však „vejde“ pozoruhodné množství dovedností. Malpy například dokážou používat nástroje. Vědci pozorovali, jak si opičky vybírají vhodné kameny a ty následně využívají jako louskáčky na ořechy.
Studie biologa a antropologa Brandona Wheelera ze Stony Brook University v New Yorku malpám přisuzuje další, spíše u lidí běžnou vlastnost – schopnost lsti a podvodu využívanou vůči členům vlastní smečky.
Stále na stráži Wheeler pozoroval malpy hnědé (Cebus apella nigritus) v přirozených podmínkách v argentinském národním parku Iguazú. Tyto opice žijí v pralesech v tlupách čítajících obvykle osm až patnáct členů, najdou se ale skupiny čtyřicetičlenné. Společenský život přináší mnoho výhod. I v pralese platí, že víc očí víc vidí, a tak predátoři mají jen malou šanci zastihnout opičky nepřipravené. Pro malpy jsou nebezpečné některé druhy hadů a kočkovité šelmy, například ocelot.
Když některý člen smečky vycítí hrozbu, vydá výrazný varovný signál, který uvede další malpy do pohotovosti. Obvyklou reakcí je bleskurychlý úprk.
Ovšem někdy se varování ozve, také v případě, kdy žádný lovec v dohledu není. Amerického antropologa zajímalo, zda jde o chybu, nebo o záměrné jednání. Připravil malpám hostinu v korunách stromů a sledoval jejich jednání. Falešný poplach zaznamenal poměrně často. V některých případech se „varující“ jedinec dokázal pochoutky zmocnit.
Takové chování už bylo u různých druhů opic občas pozorováno, ovšem Wheeler si ve snaze vystopovat motivaci opic připravil řadu experimentů za různých podmínek. Malpy žijí v hierarchicky uspořádané komunitě. Není výjimkou, že jedinci s vyšší společenskou pozicí obírají společensky níže postavené členy tlupy o jídlo.
Pokud je pravdivý předpoklad, že malpy podvádějí záměrně, měly by se vyplnit tyto předpovědi: k jednání nekalému z hlediska tlupy by se měli častěji uchylovat jedinci v podřízeném postavení, mělo by nastávat častěji v období, kdy je potrava hůře dostupná či méně pestrá, a častěji by měl „varovat“ jedinec, který je vzhledem k pozici jídla ve vhodném postavení. Když jeho druzi na výstrahu zareagují, měl by mít šanci na úspěšný lup.
Záměr, nebo následek stresu? Všechny předpovědi se podle studie publikované v uznávaném časopisu Proceedings of the Royal Society B. v zásadě potvrdily. Když Wheeler nabídl zvířatům banány, měli slabší jedinci tendenci vyvolat falešný poplach a zmocnit se jídla, které by na ně jinak nevybylo. Zhruba ve čtyřiceti procentech případů dominantní zvířata hostinu skutečně opustila a „opičí proletáři“ měli šanci jeden až dva banány uloupit
Jiný výklad výsledků přinesla on-line edice časopisu Science. Cituje názor komparativního psychologa Klause Zuberbühlera, který oceňuje přínos studie, ale neztotožňuje se zcela s tvrzením, že výsledky dokazují záměrný podvod. Podle jeho názoru může být vyšší podíl falešných poplachů způsoben tím, že podřízení jedinci žijí ve stresu vyvolaném stálým ohrožováním ze strany nadřízených násilníků.
lidovky.cz
***
Záznam varovných skřeků malp najdete na www.lidovky.cz/veda
Lstivé bestie, nebo stresovaní chudáci?
Práce amerického antropologa Brandona Wheelera ukázala, že někdy se malpy hnědé dostanou k pochoutce na úkor jiných členů tlupy velmi jednoduše: vyvolají falešný poplach, počkají, až dominantní jedinci odběhnou do bezpečí, a pak se pustí do hostiny. Wheeler nashromáždil indicie svědčící o tom, že jde o záměrné chování. Oponenti však namítají, že varování před neexistujícím nebezpečím mohou být výsledkem stálého stresu. Pak by občasný triumf podřízených jedinců byl vedlejším produktem stálé „šikany“, jíž jsou od „vládců tlupy“ vystaveni.
