Poradce prezidenta republiky Petr Hájek reaguje na ohlasy, které vyvolala jeho kritika evoluční teorie přednesená na semináři Klausova think-tanku Centrum pro ekonomiku a politiku.
Udělal jsem něco strašného. Veřejně jsem se přiznal, že nepocházím z opice. Že důvěřuji tomu, co nám o původu světa a člověka sdělil prostřednictvím Písma svatého Bůh. Že i na základě vědeckých důkazů odmítám Darwinovu teorii o vývoji druhů nahodilou evolucí. Že darwinismus považuji za nebezpečnou ideologii. Co však víc: Všechna tato skandálně neslušná tvrzení jsem přednesl na konferenci, kterou moderoval Václav Klaus. Strhl jsem tím na sebe lavinu vášnivých a hysterických urážek, oplzlých sprosťáren, posměchu, lží a denunciací. Asi to tak má být, když o něco podstatného jde. Něco se stalo V dubnu uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP, think-tank, kterému předsedá jeho zakladatel Václav Klaus) jeden ze svých pravidelných veřejných seminářů. K výročím významných postav či událostí jich během každého roku uspořádá mnoho. Ten dubnový byl věnován Charlesi Darwinovi, od jehož narození uplynula právě dvě století. Téma semináře: „Darwin a darwinismus - věda, nebo ideologie?“
Jako člen správní rady CEP, který s darwinismem dlouhodobě (kreacionisticky, jak se nepřesně říká) polemizuje, jsem dostal nabídku, abych na semináři vystoupil s příspěvkem. Vedle dvou mainstreamových darwinistických vědců - a jednoho zastánce Teorie inteligentního plánu (ID) -jsme tak představovali vcelku standardní spektrum současných názorů na danou problematiku, která by nikoho na západ ani na východ od našich hranic asi nevzrušila. Nemíním hodnotit příspěvky svých spoluřečníků. Připadaly mi kvalitní. Obhajovali své přesvědčení a diskutovali o darwinistické doktríně z hlediska svých oborů a víry.
Moje vystoupení se od jejich lišilo v tom, že jsem vzal vážně téma semináře a pokoušel se poctivě hledat odpověď na otázku: Je darwinismus věda, nebo ideologie? V limitovaném čase jsem se snažil naznačit, že je od počátku to druhé, tedy ideologie. A že její původní báze, Darwinova teorie, je k ní spíše záminkou, marketingově dobře prodanou značkou a zvučným symbolem, nikoli živým kořenem.
Příspěvky v poklidu odezněly, na závěr k nim proběhla standardní diskuse zaplněného auditoria. K mé přednášce poznamenal moderující Václav Klaus, že byla asi trochu politicky nekorektní. Odpověděl jsem, že se domnívám, že zde, na půdě CEP, ještě svobodná výměna názorů není nepřípustná. Souhlasil: „Ano, tady se to ještě smí.“ Jak se ukázalo, byla to prorocká poznámka. Několik týdnů se pak nic nedělo. Až jedna z přítomných dam, která se na místě k žádné diskusi či otázce kupodivu neodhodlala, zatroubila k útoku ve svém „domovském“ Respektu. A vybuchla časovaná mediální bomba.
Pokusím se shrnout východiska své dvacetiminutové přednášky (lze ji najít na webových stránkách CEP). Otevřel jsem ji konstatováním, že jako věřící katolík jsem hluboce přesvědčen, že „nepocházím z opice“. Jinými slovy, že odmítám stopadesátiletou Darwinovu teorii, která se nikoli náhodou stala později ideovým pozadím jak nacismu, tak revolučního materialismu, marxismu a z něj odvozených totalitárních společenských systémů. A že zatímco se tyto systémy povětšinou zhroutily, darwinismus je přežil a nadále spoluvytváří atmosféru nesnášenlivosti k odlišným názorům a pluralitnímu myšlení.
Pokusil jsem se vysvětlit, že ovšem odlišuji Darwina, počestného vědce, který ostatně o původu světa stvořitelským aktem Božím nepochyboval, od darwinismu, respektive materialistické ateistické ideologie, která v některých západních demokraciích představuje již řadu let dominantní („pokrokový“) intelektuálský proud, jenž většinově ovládá kromě jiného také vědecké instituce a média. Vyvodil jsem z toho, že jde o „implicitní spiknutí“ souvěrců, jehož podstata je mimořádně nebezpečná.
Podal jsem stručnou deskripci Darwinovy teorie: 1. Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2. Základním mechanismem modifikace je přírodní výběr, fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3. Neřízené procesy stačí k vysvětlení všech vlastností živých organismů. Tyto teze jsem pak podrobil kritice.
Vědom si nespecifického publika a tématu semináře jako spíše společenskovědního než přírodovědného, argumentoval jsem především „populárními“ příklady darwinistických omylů, záměrných dezinterpretací faktů a skutečných podvodů: Především principem nezjednodušitelné složitosti (s níž se Teorie nikdy nevyrovnala), podvrženými kresbami fylogeneze od německého darwinisty Ernsta Haeckela (zjevný a „uznaný“ podvod), jimiž byly a jsou ve stamilionech kopií učebnic dodnes mystifikovány celé generace. A konečně takzvanou kambrickou explozí, fosilními nálezy, které dokládají, že zhruba před pěti sty sedmdesáti miliony let se na světě většina druhů objevila „naráz“ a prakticky kompletních, tedy bez vývojových důkazů předpokládaných Darwinem.
Mohl jsem se samozřejmě tvářit „učeněji“ a argumentovat stohy jiných, daleko sofistikovanějších důkazů, především těch, které přinášejí moderní objevy mikrobiologie a genetiky, neboť ty jsou pro darwinisty skutečným „kamenem úrazu“.
Nechtěl jsem však umrtvovat pozornost posluchačů odbornými termíny a čísly, argumentovat běžnému uchu nesrozumitelnými rozdílnostmi v sekvencích DNA, milionech bází, geonomech a tak dále, neboť jsem svým vystoupením mířil primárně jinam. Nikoli k okázalému cupování Darwinovy teorie. Ta je v principu již dlouho vyvrácená a mrtvá. Přesto darwinisté prosadili, aby se dodnes učila na školách nikoli jako jedna z historicky podmíněných a překonaných teorií, ale ověřený a nepochybný fakt. Na rozdíl od tisíciletími ověřené a nevyvrácené „teorie“ o původu světa a člověka aktem Stvořitelovy kreace, o níž se navzdory pádu komunismu školách nadále neučí.
Jádrem mého zamyšlení byla tedy primárně ideologie darwinismus a z ní vycházející či na ní parazitující hnutí nebezpečná lidské svobodě. Netušil jsem, jak brzy pocítím tuto fanatickou darwinistickou nesnášenlivost na vlastní kůži. Stala se bezděčnou názornou ukázkou, že jsem ani trochu nepřeháněl. Vznikl tak svého druhu pozoruhodný empirický test metod militantní části darwinistických elit a jimi vybělených mozků a pochroumaných srdcí nic netušících zmanipulovaných oveček. Jeho mediální výstupy jsou patrně tím nejzajímavějším, čím letošní darwinovské výročí nečekaně obohatilo dosud značně triviální předstíranou diskusi o nás samých.
Skutečná podstata „Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jako že je živý Bůh nade mnou.“ Dvě věty, jimiž jsem na semináři začal a skončil svůj diskusní příspěvek, se staly emocionální rozbuškou řetězové reakce. Nejumírněnější odpůrci „věcně“ namítali: Sám Darwin přece netvrdil, že člověk pochází z opice. Ovšemže ne. To až darwinisté zafixovali tuto kuriózní představu do vymyté paměťové matrice celých generací. Názorně to na stránkách LN demonstroval jeden popletený populární publicista, domnívaje se, že ve svém bludu reprezentuje lidstvo: „Petr Hájek prý nemá za prapředky opice jako my všichni (!), ale stvořil ho svým moudrým a přímým rozhodnutím Bůh...“ Napadl dokonce ,evolucionistické revolucionáře‘ (což jsme v podstatě my všichni (!) z opice)“ atd. (LN 16. 5.) Pokud člověk v těch dnech otevřel kdekterý server a zalistoval nekonečnými sloupci „diskusních“ příspěvků, musel by mu dát bezmála za pravdu. O to zajímavější byly průběžné výsledky ankety iDnes, kde byla celá „opičí“ kampaň spuštěna. K otázce hodnověrnosti Darwinovy evoluční teorie tam hlasovaly tisíce lidí. Podle průběhu „diskuse“ by měl být poměr sil v procentech odhadem 98:2. Jenže ono to bylo (do okamžiku, než byla anketa ze stránek brzy stažena) překvapivě pouze nějakých plus minus 40:60 pro Darwina.
Nic statisticky významného z toho nelze pochopitelně vyvozovat. Ani z kromobyčejné vulgárnosti a netušené intelektuální úrovně valné většiny „darwinistických“ majitelů jediné přípustné pravdy. Anonymita elektronických médií obvykle inspiruje k siláckým výrokům specifickou skupinu zakomplexovaných nešťastníků. Lidový „Opičí proces“, vedený zde se mnou, nebyl v tomto směru výjimkou. Téměř šokující byl však (asi nejen pro mě) relativně vysoký počet vědomých či intuitivních odpůrců darwinismu, kteří sice do diskuse nevstoupili (vůbec se jim nedivím, ti kteří se odvážili, byli okamžitě - obvykle velmi sprostě - ukřičeni stovkami útočníků), ale přesto jim stálo za to alespoň v bezpečné anonymitě kliknout na kolonku vyjadřující k Darwinově teorii minimálně jisté pochyby.
Naopak standardní je, že metodou „my všichni“ postupovaly sehrané mediální antiklausovské jednotky rychlého nasazení, pudově aktivované, tuší-li příležitost ke skandalizaci někoho „z Hradu“. Česká televize to vzorně demonstrovala v pořadu 168 hodin. Souhlasil jsem, že tam vystoupím, i když o vyznění příspěvku jsem ani na okamžik nepochyboval. Pouze jsem slušně požádal, zda by mohli dát zaznít alespoň jedinému názoru podporujícímu nedarwinistickou pozici. A dal jsem štábu k dispozici kontakt na významného vědce, doktora věd z Mikrobiologického ústavu ČSAV, současně s jeho studií vyvracející na vědeckých faktech darwinistické bludy. ČT ovšem nezklamala a kromě darwinistů nedala příležitost promluvit nikomu, zato jako hlavní eso proti mně vytáhla svou osvědčenou spolupracovnici, dlouholetou komunistku paní docentku Šiklovou. Jaký div, že shovívavě hovořila o tom, jak se musí smát, když slyší o spojení darwinismus - marxismus. Vždyť přece jediné, co snad mají společného, je neškodný materialismus...] A co, že? A nic.
Mystický společný předek Zaklínadlem darwinismu je fikce o společném předkovi. Třeba opice a člověka, abychom nevybočili z mantinelů Opičího procesu. Tedy mezidruhová evoluce, plynulý vývoj druhů náhodnými změnami, dávno překonaný a vyvrácený omyl. To však nevylučuje evoluci uvnitř jednotlivých druhů, člověka nevyjímaje. Vyvíjí se, i když jen pomalu a klopotně. Zvláště pokud jde o věci duchovní či společenské. Manipulátoři a sociální inženýři pak často regrese vydávají za progrese a revoluce za pokrok. Metodou je masová mystifikace. Bojovníky pak obvykle žurnalisté v roli intelektuálů, o jejichž užitečnosti cosi bolševicky cynického poznamenal Lenin.
Martin Weiss v článku Falešná bojiště Pražského hradu (LN 14. 5.) velmi falešně napsal: „Spor evoluční teorie versus tzv. kreacionismus může být zajímavé téma pro nepředpojaté vědce. Když se chce americký levičák pohádat s americkým ultrakonzervativcem, je to pro ně ideální téma. Ale u nás? Jak na toto t é m a v naší atei s t i c k é zemi Hájek přišel? Proč pocítil potřebu sdělit, že on nepochází z opice, právě dnes? Jsou snad zákruty evoluční biologie vhodným příkladem, na němž se dá demonstrovat nějaký důležitý společenský proces, hýbající touto zemí?“ Ani slovo o diskusi při Darwinově výročí v Centru pro ekonomiku a politiku, která „Opičí proces“ inspirovala. Ani slovo, že proběhla celé týdny před tím, než média spustila dehonestační kampaň, vedoucí do nejbližšího okolí Václava Klause. O nic jiného totiž v principu nešlo. Spor s darwinismem by byl nezajímavý fenomén, který by média ignorovala stejně okázale, jako ignorují řady významných autorit, jejich knihy, články a vystoupení, které se s touto nebezpečnou ideologií utkávají nekonečně fundovaněji a důsledněji, než bych já kdy jen mohl pomyslet.
Antiklausismus je společný předek významné části současných intelektuálních, politických a mediálních elit. Nejvyšší společný jmenovatel. Uměle vytvořené strašidlo, které obchází jejich hlavy a nutkavě je pudí k ničivým a destruktivním výkonům, které by jinak mnozí vedli možná právě v opačném vektoru, neboť i oni kdysi měli svobodu za nejvyšší hodnotu.
Navzdory všemu dosud řečenému jsem však nadále střízlivý optimista, doufající v nedarwinistickou evoluci. To bych ale v několika větách obtížně vysvětloval. Napsal jsem o tom celou knížku, která právě v těchto absurditách, v nichž se dvacet let po listopadovém převratu opět brodíme, hledá jadérka smyslu a naděje. Pod titulem Smrt ve středu ji právě v těchto dnech vydává nakladatelství Dokořán, a nepochybuji, že ji mediální obec přijme stejně vlídně a se stejně přemýšlivou nepředpojatou pozorností, s jakou přijala mou přednášku o darwinistickém evolucionismu.
Martin Weiss se mýlí. Právě zákruty evoluční biologie se ukázaly velmi vhodným příkladem, na němž lze neobyčejně názorně demonstrovat důležitý společenský proces hýbající touto zemí. Jako úlomek holografické desky, v němž, i kdyby byl sebenepatrnější, lze spatřit kompletní celek.
***
Jedna z přítomných dam, která se na místě k žádné diskusi či otázce neodhodlala, zatroubila k útoku v Respektu. A vybuchla časovaná mediální bomba.
Antiklausismus je společný předek významné části současných intelektuálních, politických a mediálních elit. Uměle vytvořené strašidlo, které obchází jejich hlavy a nutkavě je pudí k ničivým a destruktivním výkonům.
O autorovi| Petr Hájek spolupracovník prezidenta, Autor (* 1951) je zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury
