NEW YORK / PRAHA Diplomatické depeše zveřejněné na WikiLeaks poodkrývají i to, jakou roli v cizině hrají američtí velvyslanci a stafáž ambasády. Sběr informací byl v jejich náplni práce vždycky, v posledních letech, hlavně po útocích na New York a Washington v roce 2001, ale ministerstvo zahraničí přitvrdilo a chce po diplomatech mimo jiné, aby od našinců získávali nejen čísla jejich mobilních telefonů nebo e-mailové adresy, ale i čísla kreditních karet nebo konkrétní údaje z jejich plánů a pracovních programů.
Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Philip J. Crowley to komentoval slovy: „Naši diplomati jsou takoví, prostě diplomati... Něco takového dělají diplomati i z ostatních zemí, a to už stovky let.“ Depeše nicméně nedokazují, že by se diplomaté pokoušeli v cizině dobrat státních tajemství, poznamenal deník The New York Times. Faktem ale je, že ministerstvo zahraničí podává skrze své podřízené – to jest ambasadory – informace tajným službám, jmenovitě Ústřední zpravodajské službě (CIA).
Spousta věcí, které mají lidé na amerických ambasádách zjišťovat, proto v poslední době přibyla. Dnes se kupříkladu sbírají i tak citlivé údaje, jako je číslo zákaznické karty u aerolinek – s jeho pomocí je možné monitorovat, kdo kdy a kam letí. V některých zemích pak mají lidé na ambasádách za úkol zjišťovat i to, jakou formu komunikace využívá armáda nebo rozvědka (telefonní síť, pokud možno i vnitřní počítačové sítě).
Není žádným tajemstvím, že se na ambasády dostávají inkognito i agenti tajných služeb (Amerika v tom rozhodně není žádnou výjimkou), většina zaměstnanců velvyslanectví jsou však dodnes „civilisté“. A někteří z nich se novým požadavkům vlády vzpírají, jako například Ronald E. Neumann, bývalý ambasador v Afghánistánu, Alžírsku a v Bahrajnu.
„Kladl jsem si otázku, kdo by měl zjišťovat něco takového jako čísla kreditních karet, když nemá výcvik agenta rozvědky,“ citoval Neumanna deník The New York Times. „Jak to udělat a neriskovat přitom, že si pěkně zavaříme?“
