Měla dětský sen. Jihoafričanka Natalie du Toitová si chtěla zaplavat na olympijských hrách. Jenže po nehodě v roce 2001, když jí bylo sedmnáct, přišla o levou nohu v koleni. Du Toitová se ale nevzdala a už o rok později plavala na hrách Commonwealthu. Skončila poslední, ale sklidila největší ovace a vyhlásili ji hvězdou her, přestože Ian Thorpe získal tehdy šest zlatých. „Slyšela jsem, jak mě lidé povzbuzují. Bylo to nádherné,“ popisuje Du Toitová.
Přesedlala na delší tratě, kde nemusí tak rychle kopat nohama. „Ale boky po desetikilometrové trati vůbec necítím,“ vykládá čtyřiadvacetiletá Jihoafričanka. Chodí na besedy do škol, popisuje svůj handicap. Ale letos se vrhla do přípravy a v květnu se její sen vyplnil. Splnila olympijský limit a poprvé kvůli sportu plakala. Štěstím. „Bylo to nádherné. Dostala jsem gratulace od plavců po celém světě,“ říká Du Toitová.
Rakovina ho nezlomila
„Myslel jsem si, že to není možné. Že tohle se přeci mně stát nemůže,“ říká americký plavec Eric Shanteau. Týden před olympijskou americkou kvalifikací se dozvěděl, že trpí rakovinou varlat. „Bylo to, jako by mi na hlavu hodili bombu.“
Přesto v Omaze plaval a na trati 200 metrů prsa nečekaně prošel na úkor bývalého světového rekordmana Brendana Hansena. Shanteau vylezl z vody a mlčel. Věděl, že má před sebou největší dilema svého života. Buď půjde na okamžitou operaci, jak navrhovali lékaři, nebo pojede na olympiádu do Pekingu. Radil se i s bývalým cyklistou Lancem Armstrongem.
„Myslím, že Eric je velice statečný muž,“ prohlásil sedminásobný vítěz cyklistické Tour de France. Shanteau se nakonec rozhodl, že zkusí olympiádu. Pod každodenním lékařským dohledem. „Bylo to strašně těžké rozhodnutí,“ přibližuje čtyřiadvacetiletý prsař, kterému těsně unikly hry v Aténách a jehož otec se potýká s rakovinou plic. „Je pro mě inspirace,“ říká Shanteau.
„Jsem si jistý, že v Pekingu bude plavat jako šílený, protože ví, jak křehký život může být,“ prorokuje Armstrong. „Všichni lidé, kteří bojují s rakovinou, včetně mě, mu budou držet palce.“
Na mušce ostřelovačů
Rozcvičovala se na bagdádském stadionu, když jí kolem hlavy prosvištěla kulka. „Nezabili mě, protože Bůh chtěl, abych běhala,“ říká irácká sprinterka Dana Husseinová. „Olympiáda je krásná a strašně se na ni těším. Je to zvláštní tím, že budu reprezentovat celou zemi,“ myslí si jednadvacetiletá atletka.
Násilí je v Iráku běžná věc a pro ženu sportovkyni nemají náboženští fanatikové pochopení. Cestou ze stadionu několikrát v bouřlivém Bagdádu jen těsně unikla výbuchu. „Mnohokrát po nás stříleli,“ líčí šestačtyřicetiletý trenér Jusuf Abdel-Rahman. „Byla to její zarputilost, která mě přesvědčila, abychom v našem úsilí pokračovali. Je to moc statečná holka.“
Zatímco kulky šílenců ji nezastavily, málem jí cestu do Pekingu zablokoval Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který kvůli vměšování vlády vyškrtl Irák z olympijských her. „Když jsem se to dozvěděla, tak jsem asi dvě hodiny brečela,“ říká Husseinová. Příběh má šťastný konec. MOVnakonec irácké reprezentanty na hry pustil. „Dana je šampionka, která si zaslouží respekt,“ povídá kouč Abdel-Rahman. mp
