PRAHA Letošní Pražské jaro je rekordní v počtu umělců, kteří z nejrůznějších důvodů odřekli účast. Také Dagmar Peckové, jež měla v pátek ztvárnit náročný part v monodramatu Očekávání, nemoc znemožnila vystoupit. Tuto roli nemá mnoho pěvkyň v repertoáru a je štěstí, že ji převzala renomovaná americká sopranistka Deborah Polaski.
Ve skladbě, jejímž námětem je žena hledající milence, aby jej pak nalezla mrtvého, si pěvkyně vystačila pouze se svým tvárným hlasem a rezignovala na jakýkoli „herecký“ projev. I tak byl její přednes nabitý emocemi, což se nedá říci o doprovodu České filharmonie.
Jistěji vyzněl Brahmsův klavírní koncert č. 1, který po přestávce uvedl Rudolf Buchbinder. Tento sólista učinil ještě silnější dojem než Polaski. Svým lapidárním, mužným projevem, který dokonale korespondoval s Brahmsovou hudbou, se bez problémů prosadil v symfonickém předivu orchestru a neokázale na sebe soustředil posluchačovu pozornost. Proti Rudolfu Buchbinderovi působila hra pianistky Elisabeth Leonské, již si v sobotu přivezl orchestr BBC jako náhradu za Piotra Anderszewského, dynamicky i výrazově hodně „při zdi“.
Její romantický projev vynikne jistě lépe v koncertech Rachmaninova nebo Chopina než v Beethovenově Prvním. Zato si ovšem mohlo obecenstvo vychutnat dokonale propracovaný doprovod londýnského orchestru, který přijel se svým nynějším šéfem Jiřím Bělohlávkem.
Dokázal, že vídeňský klasicismus je pro něj stejná hračka jako partitura 7. symfonie Miloslava Kabeláče.
Skladatelův apel z roku 1968 s recitací (výborný Otakar Brousek) je nadčasovou skladbou; orchestr BBC se jej chopil se samozřejmostí zkušeného interpreta hudby 20. století a zaútočil na posluchačovy smysly bohatstvím barev. Večer pak vyvrcholil efektním provedením Symfonie č. 6 Dmitrije Šostakoviče. Do její rozsáhlé první věty, která plynula v tempu tak pomalém, že se zdálo, jako by se čas zastavil, vstoupily nebeské síly, když do Smetanovy síně Obecního domu proniklo vzdálené hřmění a mísilo se s vířením tympánů...
