Svým způsobem je úlevný pocit, že ani Metropolitní opeře se ne vše musí zcela vydařit; člověk je tvor chybující a setrvalá dokonalost není z jeho světa. Problematičnost inscenace Orfea a Eurydiky Christopha Willibalda Glucka jde na vrub nejen režiséra a choreografa Marka Morrise a jeho týmu, ale tentokrát i dirigenta Jamese Levina – špičkových profesionálů, jejichž umělecká konta nepovedený Orfeus pochopitelně nijak drtivě neoslabí.
Snad prvně v sérii přenosů z MET lze mít výhradu i k takovému matadorovi, jakým je dirigent James Levine. Asi není ani v jeho kompetenci dát na Glucka skvělému orchestru Metropolitní opery volno. Jeho hráči sice zahrají „všechno“, ale tentokrát se právě dokonalost provedení obracela proti výslednému účinku hudby. Takoví Les Arts Florissants by i ve skromnějším počtu a hlavně stylově případněji vymanili Glucka z jakési sériové bezchybnosti tovární linky na výrobu dokonalých oper a dali produktu nezastupitelnou „vůni“ a nadšení.
Když se recyklují nápady Z Ameriky se šířící globální krize jako by se začala projevovat i krizí nápaditosti scénického řešení metropolitních produkcí – byť se evidentně nešetří penězi, recyklují se nápady: už asi potřetí jsme viděli scénu s -několikapatrovými ochozy, v tomto případě tribunami pro sbor, na které režisér namačkal desítky zástupců všech národů a pokolení lidského rodu, jak je postupně tento podsvětní rezervoár nashromáždil. Tento globální chór lidstva komentuje dění na „hřišti“ pod sebou: bohužel fanoušci na tribunách podsvětí nefungují stejně spolehlivě jako na stadionu. Zkušenému Morrisovi jako by tentokrát došla invence i v jeho choreografické doméně – nebýt barevných změn kostýmů, sotva by se dali odlišit pastýři, fúrie, blažení Elysia. Balety v klipech hudebních televizních kanálů jsou nápaditější.
Z evropského pohledu se mohlo zdát, že rozhodnutí MET obsadit do role Orfea místo dostupných kontratenoristů mezzosopranistku Stephanii Blythe, jakkoli pěvecky mnohostrannou, bylo vedeno kalkulem, že její více než objemná postava bude v dnešní nadváhou postižené Americe spolehlivě budit sympatie. Zvláště v kontrastu se štíhlounkou Daniellou de Niese v roli Eurydiky.
Ve výsledku ale tento kontrast rušil ne kvůli rozdílům BMI, ale pro nesoulad režijního pojetí, čím přesněji ho sólistky naplňovaly: Orfeus měl kalibr statické Wagnerovy valkýry, Eurydika jako by si do antického dramatu odskočila ne z podsvětí, ale z Netopýra. A strojeně šibalská Heidi Grantová Murphyová, vystresovaná spouštěním z „Olympu“, se sem coby poněkud odrostlý amorek s křidélky a flitry na růžovém tričku zatoulala z nepovedeného muzikálu.
Metropolitní Orfeus určitě spoustu příznivců opery i tak uspokojil: naznačil ale limity operní „dokonalosti“ – a buďme i tomu rádi: máme o čem přemýšlet a můžeme se o to více těšit na další přenos 7. února – Lucii z Lammermooru s Annou Netrebkovou a Rolandem Villazónem.
