Říká to poklidně, bez trpkosti. Je to zralost, co přichází s věkem? Prý teď čte knížky o Háchovi a Masarykovi a Gajdovi a nemá důvod nevěřit tomu, co se v nich píše. V dění první republiky vidí souvislosti s dneškem. Už Voskovec s Werichem naráželi ve svých forbínách na lecjaké nepravosti tehdejší vlády, třeba na bratra ministra Stříbrného, který zřejmě byl tunelář, jak by se dnes řeklo. „Něco takového se dělo vždycky. Možná bylo charismatických osobností tehdy víc, ale já to nevím, nežil jsem v té době, já o tom jen čtu,“ konstatuje.
S Jiřím Černým mám letitou zkušenost: nikdy nepsal a neříkal, co si nemyslel. Ne vždy to říkat a psát směl, ale nelavíroval. Když měl k někomu výhrady, nesmlčel je, a když někomu věřil, zastal se ho třeba proti všem. S tím, kdo mu neseděl, se nepřátelil. A pokud se snad mýlil, přiznal to.
S jubilei je to tak: někdo je k oslavenci a priori servilní, někdo shovívavý, někdo se přihřeje v jeho slávě, jiný ukáže, že se nebojí říct svou pravdu natvrdo, jde-li o osobu kontroverzní. Jiří Černý ale může slavit s čistým svědomím. A proto je tak snadné mu k narozeninám ze srdce blahopřát.
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN
