PRAHA Do místnosti nesměle nakukovalo zimní slunce. Na stolech květiny, mísy s chlebíčky, ve sklenkách šampaňské. Vítej opět mezi námi, řekli mu. Stejně jako slavné televizní hlasatelce Kamile Moučkové, věhlasnému motocyklovému závodníkovi Františku Šťastnému, který svého času pracoval v redakci motorismu, a dalším. Promiňte, řekli a stiskli jim ruku.
Rehabilitace v budově Čs. televize nedlouho po listopadu 1989.
Když už bylo jasné, že doba ubližování a pronásledování skončila.
Co bys chtěl? – zeptali se ho. Vraťte mi těch skoro dvacet let, odpověděl Vladimír Vácha, legendární sportovní komentátor.
To nemáme, řekli chlapíkovi, který se stal jedním ze symbolů odporu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Ale hlavně proti Rusům.
Nepodání ruky a přelepené hvězdičky na dresu Zápasy z hokejového mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, které mělo být původně v Praze, komentovala trojice Miloš Zouhar, Slovák Rudolf Gallo a Vladimír Vácha. Českoslovenští hokejisté splnili vůli národa dokonale. Skončili sice třetí, ale v dramatických bitvách porazili „okupanty“ ze SSSR dokonce dvakrát – 2:0 a 4:3.
„První zápas byl v pátek 21. března, druhý týden nato,“ ví přesně Vácha, který ve čtvrtek oslavil 79. narozeniny. „Byla to ohromná sláva, bylo naprosto jedno, že jsme dvakrát prohráli se Švédy a skončili třetí. Veřejnost to brala jako sladkou pomstu okupantům a my taky,“ těší jej dodnes.
Po prvním triumfu Čechoslováci nepodali Sovětům ruku. Jenže televize v Praze to střihla a nikdo nic neviděl.
„V televizi se šampionát a způsob našeho komentování stal předmětem šetření, ale na odpovídající kobereček museli i trenéři. Nepodání ruky, které se další pátek opakovalo, v Praze se šarmem vysvětlil trenér Jaroslav Pitner. Soudruzi, řekl, vždy přece ruku podávají poražení vítězům!“ usmívá se Vácha.
Hokejisté se však dozvěděli, že první nepodání ruky Sovětům se v televizi neobjevilo. „Tak jsme si s Golonkou, Jiříkem, Havlem a Černým před druhým zápasem s Rusákama přelepili izolační páskou hvězdičku u lva na dresu,“ vzpomíná Jaroslav Holík.
Rozbitý Aeroflot Přelepené hvězdičky projednávala s Váchou zmíněná komise. Jak to, že revoltu při přenosu neodsoudil?
„Vysvětloval jsem, že komentátorské stanoviště bylo až pod střechou haly, přelepené hvězdičky jsme tudíž vidět nemohli a na malém monitoru to vidět nebylo. Jenže marně,“ krčí rameny Vácha.
Karambolem se v jeho případě stala věta „...tak to doma dobře oslavte, vždyť vy víte jak...“, kterou měl vyslovit po výhře 4:3.
„To už jsem byl před tou komisí poněkolikáté a tekly mi z toho nervy. Proč mě pořád chtějí na něco dostat? Závěr reportáže si komise pouštěla několikrát, ale tu větu ne a ne najít. Přesto mě obvinili, že lidi šli na základě mojí reportáže na Václavské náměstí a rozbili kancelář Aeroflotu. Dneska se ví, že akci připravila StB, dlažební kostky tam byly nachystané už o den dříve.“
Komise mu rovněž vyčinila, že spolu s kolegy zpívali po obou vítězstvích hymnu. „Jenže já byl u mikrofonu, tak jsem byl slyšet nejvíc. Zase jsem prý podněcoval vášně,“ pokyvuje hlavou.
Vůně pohřebních svícnů Dodnes si myslí, že tu větu nevyslovil. „No to by na tom záznamu byla, ne? Přece by ji nějaká dobrá duše kvůli mně nevymazala,“ přemítá.
Přesto má pochybnosti.
V sobotu, den po druhém vítězství nad Sověty, nešli s kolegy na večeři, ale koupili si jídlo na pokoj, aby byli fit před nedělním zápasem se Švédy. Pustili si televizi, šly zprávy a Švédové na úvod pustili záběry z Václavského náměstí, kde byly davy s vlajkami a transparenty.
„A kluci mi hned připomněli, že jsem na závěr přenosu něco v tom smyslu řekl. Pánové, cítím vůni pohřebních svícnů, řekl jsem tehdy. A jak se později ukázalo, cítil jsem dobře,“ krčí rameny.
Ještě ho nevyhodili. Ale hned v roce 1969 jej vyloučili ze strany, kam vstoupil na naléhání kolegů Karla Kyncla a Jiřího Dienstbiera o pět let dříve. „Říkali – jestli chceme s tímhle systémem něco udělat, musíme zevnitř,“ připomíná osud svůj, ale i dalších tisíců lidí.
Svou práci musel jeden z nejuznávanějších sportovních komentátorů opustit v roce 1972. „Chtěli, abych ještě komentoval pražské mistrovství světa, ale to už nás a naše slova hlídali na každém kroku. Ale ten konec jsem cítil dlouho, sečetli mi to i s reportážemi ze srpna 1968 pro rozhlas,“ má jasno muž, který pak deset let počítal v autoprovozu televize kilometry a po následující práci ve fotbalové Slavii se vrátil k mikrofonu až po roce 1989.
Jak se dnes dívá na své působení ve Stockholmu 1969? Měl smůlu, anebo štěstí?
„Převrátilo mi to život, ale později jsem si říkal – byla to čest, být u těch slavných vítězství. A díky mojí paní Dagmar naše rodina tu zlou dobu nějak přežila.“
***
Lidová tvořivost
Nedlouho po MS ve Stockholmu
spatřila v Praze světlo světa
písnička se svérázným textem,
jehož druhá část se zpívala
na melodii tehdy známé ruské
písně o rudém partyzánovi.
Do Stockholmu jela
jedna mocnost, měla
Tarasova přikázání
- jen vyhrávat směla,
šejbu, šejbu, šajbu,
šejbu, šejbu, šajbu,
Tarasova přikázání
- jen vyhrávat směla!
Co jste dělal Tarasove,
že jsme zase vyhráli?
Zingerovi do svatyně,
čtyři góly nandali!
Zingerovi do svatyně,
čtyři góly nandali!
Veřejnost brala vítězství nad sovětskými hokejisty jako sladkou pomstu okupantům a my taky
Když byly skalpy Rusáků nade vše
Hokejové mistrovství světa se v roce 1969 namísto v Praze uskutečnilo ve Stockholmu, ale českoslovenští hráči přesto splnili vůli národa dokonale. Tým SSSR porazili senzačně dokonce dvakrát - 2:0 a 4:3. Protisovětská demonstrace na Václavském náměstí po druhé výhře je považována za definitivní konec pražského jara a komunističtí normalizátoři ve vedení Československé televize za ni obvinili komentátora Vladimíra Váchu a jeho emotivní reportáž. Dobře se však ví, že StB potřebovala vyprovokovat nějaký „malér“, hokej posloužil jako záminka.
