Kdysi prý platilo, že co Čech, to muzikant. Dnes mám spíš dojem, jako bych byl příslušníkem zvláštního kmene polyhistorů, jinak řečeno „všeználků“. Každý zde rozumí všemu, čím méně informací, tím vyhraněnější názor. Chcete příklad? Budiž!
Zkuste třeba v čekárně praktického lékaře zmínit nějaký neduh. Během chvilky vám spolučekající nabídnou hned několik diagnóz, včetně zaručeně účinné terapie. Od toho šarlatána v bílém oblečku už pak budete potřebovat pouze patřičný recepis. Majitel porouchaného přibližovadla je zas záhy obklopen sympoziem motoristických odborníků, uštědřujících spoustu nevyžádaných rad. Pravé orgie však nastanou, zmíníte-li nějaké partnerské trápení. Houf posluchačů se v mžiku rozdělí na dva nesmiřitelné tábory – plzákovce a antiplzákovce. A hned začnou chrlit řadu originálních nápadů. Jejich zcela tumpachová oběť bude však jen zoufale pátrat v paměti, jak to vlastně bylo. Zda má vzít tu svou okolo krku, nebo pod ním?
Možná ještě lákavějším tématem je školství. Pár tříd absolvoval přece prakticky každý, někteří absolvovali dokonce školu „zvláštní“. Už sám název napovídá, že půjde o cosi prestižnějšího než ty ostatní – obyčejné. Střízlivým odhadem je tak u nás asi osm milionů školských expertů.
Některým, jako právě teď mně, je dokonce dána možnost publikovat své ryze subjektivní názory veřejně. Pokud se mnou v něčem nebudete souhlasit, pak je to vaše chyba, protože my experti máme přece vždy pravdu. Vždyť je nás osm milionů! Takže si prosím, dámy a páni na ministerstvu školství, znamenejte:
Na kvalitě školy a kantorů vlastně tak moc nezáleží. Sám patřím ke generaci, která základní a střední školu absolvovala v hluboké totalitě a pod vedením kantorů, které bylo mnohem snazší karikovat než obdivovat. Při pohledu do sboroven by tehdy nezasvěcený mohl nabýt dojmu, že se právě ocitl v předsálí geronto-gynekologie. Jedna ženská vedle druhé, věkovým průměrem mohly směle konkurovat i tehdejšímu brežněvovskému politbyru. Ani s tělesnými tresty si tehdy nikdo hlavu nelámal.
A přesto! Když jsme letos na jaře měli sraz 45 let po maturitě, sešlo se nás 28 z původních 33. Snad všichni bez výjimky v životě i s tímto „vkladem“ se ctí obstáli a většina je celkem úspěšná i v dnešní době. Snad proto, že jsme si z rodin přinesli cosi, co se ani pološíleným kantorkám nepodařilo zcela poničit.
Vím, že mnohé asi popudím, přesto mám pocit, že se ze škol a ze školství dělá teď u nás trochu příliš věda. Třeba by úplně stačilo, pokud by škola byla pro děti příležitostí, jak se setkat s dospělými obratlovci, v lepším případě obojího pohlaví, kteří nejsou zatíženi žádnou výraznější osobnostní patologií.
Pokud mi dovolíte ještě pár slov k mému oboru, k psychologii, pak bych se moc přimlouval, aby katedry již konečně pochopily, že průměrně gramotný student si umí většinu informací nalézt na internetu. Takže není třeba nalévat jim je pomyslnými trychtýři do jejich hlaviček. Na žádném internetu se však nenaučí „řemeslo“. A zároveň je poněkud hloupé, když první kontakt s klientem absolvují pak až v praxi. Už proto, že by se mohli nepatřičně vyděsit. Jak psycholog, tak i jeho klient.
O autorovi| Petr Šmolka psycholog
