Horký stanul v čele diecéze jako administrátor po smrti biskupa Karla Skoupého v únoru 1972. V té době přišli ke slovu všemocní církevní tajemníci, kteří z národních výborů střežili každý krok představitelů církve. Sám ještě krátce zažil krajského tajemníka Jaroslava Krejčího, kterého zástupci církve měli za tolerantního a rozumného. Jeho následovníci už byli mnohem tvrdší, nebrali ohledy a neváhali spolupracovat se státní bezpečností. Přesto dokázal Horký argumentovat ve stížnostech ministerstvu kultury a krajskému národnímu výboru tak přesvědčivě, že v několika případech musely úřady ustoupit - a nakonec dosáhl i výměny obávaného krajského církevního tajemníka.
Tehdy otce Horkého blíže poznal i současný biskup Vojtěch Cikrle. „Spolu s ostatními kněžími jsem v něj měl naprostou důvěru a oceňoval jsem jeho solidnost, svědomitost a věrnost poslání, které přijal,“ vzpomíná. „Nebyl nadřízeným, který panoval, ale člověkem, který na místě, kam byl povolán, sloužil. A to jsem na něm stále více pozoroval i obdivoval až do jeho smrti,“ dodal biskup.
Když na jaře 1990 jmenoval papež brněnským biskupem právě Cikrleho, stal se tehdy sedmasedmdesátiletý Horký biskupským vikářem a papež Jan Pavel II. ho vzápětí jmenoval apoštolským protonotářem s právem užívat titul monsignor, který patří kromě biskupů jen nejvýznamnějším představitelům církve.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
