Adrenalin na katamaránu - Trénink na plavbu přes Atlantik očima redaktora LN
ŽATEC Silný vítr napíná plachty k prasknutí, voda stříká na všechny strany a loď v děsivém náklonu letí po hladině jako střela. „Jdeme na obrat,“ zavelí David Křížek a bleskově se se svým parťákem přesouvá na druhou stranu lodi.
Sedím mezi plováky šestimetrového katamaránu F20 Predator, pevně se držím, abych nesklouzl do vody, a na vlastní kůži poznávám, jak se dvojice špičkových českých jachtařů připravuje na splnění svého velkého snu.
Za dva roky se Křížek a Milan Hájek vydají na podobném katamaránu z afrického Dakaru do Guadeloupu napříč Atlantikem.
Cíl? Překonat pět tisíc kilometrů dlouhou trasu za méně než 11 dní a 11 hodin, což je současný rekord. „Je to velká výzva,“ říká Křížek na břehu přehrady Nechranice.
Právě tady, nedaleko Žatce, našli pro trénink v Česku iluzi oceánu. Dojem kazí jen sladká voda a sloupy vysokého napětí na obzoru. „Vlny tady nenatrénujeme, ale poryvový vítr nám simuluje rychlé změny podmínek,“ pochvaluje si Křížek, zatímco na břehu chystá katamarán k vyplutí.
Na přední část připevňuje kompas, nastavuje přístroj, který měří rychlost a zaznamenává trasu, a pomáhá Hájkovi napnout plachtu. „Co neuděláte před vyplutím, na vodě už nedoženete,“ potvrzuje.
Slunce příjemně hřeje a ospalou atmosféru nenaruší ani správce jachtklubu, který natírá trup jedné z lodí. Dokonalá idyla. „Je to jako v Karibiku,“ volá na mě Hájek, když se odrazíme od břehu a katamarán začne nabírat rychlost.
Za pár vteřin není na lodi ani kousek suchého místa. Voda, na konci dubna ještě krutě studená, mi cáká do obličeje, ale dvojice jachtařů v neoprenu se jen usmívá.
„Úzké plováky mají ve vodě minimální odpor, a navíc jsou lehké, takže se na katamaránu dosahuje větší rychlosti než na plachetnici,“ vysvětluje Křížek.
O chvíli později se jeho slova potvrzují v praxi. Uprostřed přehrady vytahují jachtaři genakr, přídavnou plachtu, což má stejný efekt, jako když v autě prudce sešlápnete plyn. Katamarán vyráží dopředu a Křížek s Hájkem napjatě sledují displej, který ukazuje rychlost v uzlech. Deset, patnáct, osmnáct!
I s jedním pasažérem navíc se blíží ke svému rychlostnímu rekordu, který o dva dny dříve posunuli na 20,8 uzlů. Pro srovnání: je to asi třikrát větší rychlost, než jakou pozná většina rekreačních jachtařů.
V přepočtu se sice katamarán řítí po hladině Nechranic „jen“ rychlostí 35 km/h, jenže půl metrů nad hladinou platí jiná měřítka. Okolí tak vůbec nestíhám sledovat a vnímám jen rychlost a kvílející vítr.
„Při závodě Minitransat jsem jel potmě jen 15 uzlů a z toho šíleného stresu jsem zvracel,“ srovnává Křížek. „Je to jako jet v noci autem po dálnici 150 km/h a najednou si vypnout světla. Ten pocit je strašný.“
Pozorovat Křížka a Hájka zblízka na palubě je zážitek. Jsou sehraní, a přitom na sebe mluví pro laika nesrozumitelným jazykem. Slova jako halsa, trimovat nebo refovat vypadají jako tajná šifra.
Oba patří mezi nejlepší české jachtaře, Křížek dokonce už čtyřikrát přeplul Atlantik, jenže na katamaránu se stále učí. „Děláme jachting dlouho, takže víme, že tam chyby jsou. Ale je to den ode dne lepší. Manévry, které nám ještě před měsícem nešly, teď už nejsou problém,“ říká Hájek.
Základní poučka o katamaránech sice tvrdí, že jde o stabilní plavidla, která se nenakloní o více než pět stupňů, jenže na to u závodních speciálů zapomeňte.
Katamarán se divoce naklání a jeden z plováků je téměř stále metr nad hladinou. O ten druhý jsou oba jachtaři zapření nohama, svými těly doslova „leží“ nad hladinou a s lodí je v tu chvíli spojuje jen jistící lano. Sedět v klidu na „trampolíně“ je skoro nemožné.
„Je to něco jiného než na obyčejné plachetnici. Snažíme se jet pořád na jednom plováku, abychom měli ve vodě co nejmenší odpor,“ snaží se Křížek překřičet vítr. Ten znovu zesiluje a mocně se opírá do hlavní plachty. Fouká příznivě z východu, jenže v poryvech, takže se zdá, že se loď musí brzy převrátit.
Při každém dalším nárazu větru se tázavě otáčím na jachtaře, ale oba působí dojmem, že pro ně neexistuje přirozenější situace. Jsou ve svém živlu. Mrkají na mě a pohledem na můj výraz se dobře baví.
Pořád je to přitom jen slabý odvar toho, co je za dva roky čeká při pokusu o zdolání rekordu. Nekonečný oceán, obrovské vlny a bouřka, před kterou se není kam schovat, protože katamarán na rozdíl od pohodlnějších plachetnic nemá kajutu. „Největší problém bude s odpočinkem. Vydržíme nespat, ale nedá se tři čtyři dny bez spánku kormidlovat,“ přemýšlí Hájek.
Spoustu času proto jachtaři věnují vývoji nového katamaránu. Ten pro trénink váží pouhých 160 kilogramů, ale verze pro oceánskou plavbu bude ještě lehčí, bude mít duté plováky a nad jedním z nich rampu se spacím vakem.
Trénink končí, ale před Křížkem a Hájkem je ještě dlouhá cesta. Cíl však vidí oba jasně už nyní - ostrov Guadeloupe v Karibiku. „O rekord se pokoušelo už hodně lidí před námi, ale neuspěli. Nám to snad vyjde,“ zasní se Křížek.
***
„Katamarány jsou hodně lehké, takže se s nimi dá jet větší rychlostí než s plachetnicí,“ říká Křížek
Při každém dalším nárazu větru se otáčím na jachtaře, ale oba působí dojmem, že pro ně neexistuje přirozenější situace
