Martin Walser, kolos německé poválečné literatury, muž mohutného vzrůstu, uměleckého i publicistického záběru, se narodil před dvaaosmdesáti lety. Vzděláním filozof, historik i literární kritik se od svých třiceti let věnuje jen vlastnímu psaní. Minulý týden představil v pražském Goethe-Institutu svůj poslední román Ein liebender Mann – Milující muž, portrét básníka J. W.
Goetha a jeho pozdní lásky Ulrike von Levetzow.
* LN Když člověk čte váš životopis, plyne z něj, že jste byl u většiny důležitých událostí (západo)německé literatury i společnosti: byl jste členem Skupiny 47, jako novinář jste psal o procesech s osvětimskými dozorci, zažil jste bouřlivý konec 60. let, diskuse 90. let. Přitom je za vámi velké (i objemem) literární dílo. Jak se to vešlo do jednoho života?
To, že jsem byl, jak říkáte, u všeho přítomen, vychází z faktu, že jsem v té době prostě žil. Většinou jsem však seděl u svého psacího stolu a nebyl „někde přítomen“. Dobře, byly různé události nebo příležitosti. Skupina 47, to bylo něco jiného... U toho člověk prostě byl. Účastnil jsem se jejich setkávání, pak jsem dostal jejich cenu, potom mě to už tolik nezajímalo. Ale jinak ano, strkal jsem nos vlastně do všeho možného a pak jsem se holt nechal také často vyprovokovat a často na různé věci reagoval. Nechci toho litovat, ale teď vím, že jsem se nemusel pokaždé tak do všeho hrnout. Tohle veřejné angažmá člověku přece jenom zabere spoustu času a tolik energie a výsledek je nakonec... Pro spisovatele je to jen sekundární. Ale tím nechci říct, že se intelektuál nemá angažovat. Má. I za cenu omylů. Já jsem třeba v 60. letech byl silně proti vietnamské válce a roli Německa, tedy Spolkové republiky, která ji pomáhala Americe vést. Na druhé straně jsem se vždycky zasazoval proti rozdělení Německa a silně jsem polemizoval se svými kolegy, kteří myšlenku na sjednocené Německo brali jako reakční svatokrádež.
Kafka ano, Thomas Mann ne
* LN Nevím, do jaké míry to odpovídá skutečnosti, ale když jste vycházel (pravda, jen útržkovitě) v českých překladech v době komunismu, musel jste být v doslovech prezentován jako představitel „pokrokové“ západoněmecké literatury. Znáte slovo „pokrokový“? Co si pod ním představujete?
Ano, chápu, něco tam napsat museli. Ale to slovo bylo i u nás. Já jsem třeba napsal román, který se jmenoval Poločas. Byl takhle tlustý. A o tom napsal mladý germanista doktorskou práci, přesně ho zkoumal a tak. Byl k tomu románu milý. Ale jeho konečným rozsudkem bylo, že je „afirmativní“. To je, dalo by se říct, opak pokrokového. Protože tenhle román podporuje společnost takovou, jaká teď je. A pokrokový znamenalo, že chcete společnost změnit.
* LN Kteří autoři byli pro vás rozhodující? Jaké to je, být součástí německé kulturní tradice?
Kultura, ale vlastně ani život bez tradice nejsou myslitelné. Jazyk není nic jiného než jedna velká tradice. Ale pokud se mne ptáte na spisovatele pro mě důležité, pak jsem měl štěstí, že jsem už brzy četl Dostojevského, Nietzscheho a těm jsem vlastně zůstal věrný celý život. Čtu je pořád znovu. V roce 1946 se mi dostala do ruky na špatném papíru povídka od Franze Kafky. V časopisu. Bylo to Proměna. Udělalo to na mě obrovský dojem A pak jsem pět let četl skoro jenom Kafku… To bylo moje učení, dá se říct. A pak jsem napsal svou doktorskou práci o Kafkovi. Dalším autorem, který mě ovlivnil, byl určitě Marcel Proust. A pak ještě Robert Walser (1878–1956, švýcarský spisovatel nezařaditelného díla, přirovnávaný právě k Franzi Kafkovi).
* LN Robert Walser? Jste příbuzní?
Nejsme příbuzní, ale to jméno má původ ve švýcarském kantonu Wallis, takže pocházíme asi ze stejného národního kmene. Tito autoři byli pro mě důležití v době „mého učení“, ale četl jsem je i pak a nikdy nepřestal. Především Nietzsche a Dostojevskij. To je moje celoživotní četba.
* LN Thomas Mann mezi nimi není?
Ne. Thomase Manna jsem samozřejmě četl, ale nikdy mne ani na vteřinu neovlivnil. On není mým spisovatelem. A to z jednoduchého důvodu. Já říkám, že Thomas Mann je největším karikaturistou německé literatury. Všechny jeho postavy jsou karikatury. Dělá si švandu ze svých postav. Já mám rád opak. Dostojevskij si taky nedělá legraci ze svých postav.
* LN A Günter Grass? Necítíte ho jako rivala?
Ne, na to už jsme moc staří. Byly doby, kdy jsme si nic nedarovali, ale to bylo hlavně v politických věcech. On je jiný typ autora a má i jiné publikum. Grass pro mne není karikaturistou.
* LN Pocházíte z jihu Německa, narodil jste se u Bodamského jezera a kousek od Friedrichsheimu dosud žijete. Připadá mi, že jste v tom trochu výjimkou, takoví Günter Grass nebo Siegfried Lenz a také Christa Wolfová jsou ze severu a mají zkušenost s východními částmi starého Německa. Odrazil se nějak tento váš velmi jižní a velmi západní původ ve vaší tvorbě, ve vašem způsobu vidění německých dějin?
Nevím, myslím, že postavy v mých románech jsou pro tento kraj typické spíš málokdy. Ale snad je něco jihoněmeckého v mém jazyku. Vyrůstal jsem v alemanském dialektu. Jednou měli evropští spisovatelé pro belgickou antologii něco napsat o svém jazyku a můj článek měl titul Němčina není mým mateřským jazykem. Mým mateřským jazykem je alemanština. To je hodně starý dialekt, který u nás bohužel vymírá. Existuje už jenom ve Švýcarsku. Civilizační vlivy ho umlčí. Ale dobře. Dialekt byl pro mne důležitý.
* LN Zmínil jste se, že jste byl proti rozdělení Německa již v době, kdy o tom nebylo módní mluvit. Proč?
Jedním z nejdůležitějších argumentů pro rozdělení Německa mezi intelektuály tehdy bylo, že to je trest za zločiny v Osvětimi. A já jsem říkal, a myslím si, že jsem měl víc pravdu, že to není trest za Osvětim, ale rozdělení je produktem studené války a soupeření velmocí. To je přece jasné.
* LN A také proč by ten trest měli nést jen ti, kteří se narodili ve východní části Německa...?
Přesně tak. Mým kritikům bylo úplně jedno, že tenhle trest muselo nést jen těch 17 milionů východních Němců. To je přece směšné. Bylo to tak groteskní... Bylo to, jako když si hrajete s dětskou železnicí a přeřazujete vagony z jedné koleje na druhou. Jednou jsem byl levičák, ale v tomhle jsem byl pravičák. Tak jsem tedy byl nacionalistou. A psali o mně tehdy strašlivé věci, jako že jsem ztratil rozum a tak dál. Dnešní autory z NDR nečtu
* LN Prožíval jste pád zdi jako satisfakci?
Víte, já jsem to zažil v NDR, byl jsem tenkrát v Drážďanech a byly to pro mě velké dny. V Drážďanech jsem tehdy byl kvůli své profesi. Moc to nedělám, ale potřeboval jsem rešerše pro román, který jsem právě psal, jmenuje se Hájení dětství. A tam šlo o člověka, který se narodil v Drážďanech, ale nebyl z politických důvodů přijat na univerzitu, tak šel studovat do Západního Berlína. A pak přišla zeď. A on tam zůstal a tady v Drážďanech nechal svou milovanou matku. Proto jsem v Drážďanech zkoumal místa, která si on vybavoval, ale už je nemohl vidět. Ten člověk skutečně existoval, ale už byl mrtev. A já jsem byl v Drážďanech všude, kde byl on.
* LN Tehdy v listopadu 89. Zažil jste demonstrace?
Ano, samozřejmě. To jsem zažil. Bylo naprosto jasné, že stát už neměl žádnou legitimitu. Byl jsem u toho, když se dav lidí střetl s policií u nádraží Dresden-Neustadt, kde se snažili nasednout do vlaku do Prahy. Byli jsme s manželkou v ten večer na cestě do Opery na představení Beethovenova Fidelia. Bylo to tak neuvěřitelné. Dominantu scény tvořil plot koncentračního tábora. A sbor zajatců byl naprosto úžasný. Venku probíhaly demonstrace a tady ve slavné Semperově opeře vlastně také. Byl jsem strašně dojatý, dosud na to myslím s pohnutím. Bydleli jsme v hotelu v jedné dlouhé ulici a tam do noci hodiny táhly kolem zástupy lidí a volaly sborem: „My chceme ven, my chceme ven.“
* LN V Německu – ale i u nás – jsou teď populární autoři z východního Německa, kteří píší o minulosti své země s jistou mírou nadsázky, ale i určité empatie: Thomas Brussig, Ingo Schulze... Rozumíte jim?
Musím se přiznat, že mě nikdy nezajímala literatura kvůli obsahu. Vždy jen kvůli tomu, jak je napsaná. Třeba Dostojevského nečtu, protože mě zajímají ruské poměry v 19. století, ale proto, jak Dostojevskij vypráví o člověku. Jak popisuje všechny ty nešťastné lidi, jak umí vystihnout krutost, naději, ponížení, zoufalství, jak to vše umí vylíčit. To mě zajímá. A ty knihy, které teď vydávají o NDR, dobře, holt jsem zatím žádnou nečetl.
Ať němčina zůstane lokálním jazykem
* LN Před deseti lety jste měl proslov ve Frankfurtu v kostele svatého Pavla. To byl velmi diskutovaný proslov. Sem, do Čech, dolehlo jen jakési echo, že snad jste v něm vyzval Němce, aby se už konečně přestali zabývat vlastní vinou a udělali „čáru za minulostí“. Myslel jste to tak?
Ach, celá záležitost je pro mě tak smutná, stejně jako bolestná. Ta řeč má titul Úvahy při psaní nedělní řeči. Dostaneš cenu, tak musíš pronést řeč. Proneseš ji v neděli, tak je to nedělní řeč. Slovo nedělní řeč zní v němčině vždycky trochu slavnostně, ale také trochu prolhaně. A tak jsem mluvil o tom, jaké má intelektuál potíže, když v kostele svatého Pavla, na tom ctihodném místě německých dějin, musí v neděli mluvit. A samozřejmě musí mluvit o německé vině. O čem jiném má povinnost Němec už šedesát let mluvit? A tak jsem pronesl řeč o svědomí. A uvedl jsem, že nejdůležitějším motivem pro německé zpytování svědomí je Osvětim. A citoval jsem například také důvody, kterými intelektuálové vysvětlovali, proč je nutné rozdělení německého státu, že to je kvůli Osvětimi a tak dál. Chtěl jsem říct, že Osvětim nemůže sloužit jako výhružné gesto pro všechno možné. Jenomže oni pak tu větu obrátili, což vedlo k obrovskému skandálu. Tu větu můžete neustále někde číst: Walser řekl: Odmítám Osvětim jako morální obušek. Já jsem řekl ale něco úplně jiného: že totiž Osvětim se ke všemu nehodí.
A pak jsem to samozřejmě i objasnil tím, že když každý týden dávají Osvětim v televizi, tak už odvracím oči. Já se na to nemůžu dívat. Naprosto se na to nemůžu dívat. Taky se nemůžu dívat na strašné věci jako o zemětřeseních a tak. Prostě to nemůžu vidět. A tak o mně řekli, že chci udělat tlustou čáru. Ale to je úplný nesmysl. Já jsem skrz naskrz historický. Pro mne není nic důležitějšího než minulost.
Zůstává to, zůstává, zůstává... Jedna z mých dcer, je dramatička, mi nedávno přivezla časopis z New Yorku. V časopise Theatre otiskli celou její hru a překladatelka napsala dlouhý článek o mé dceři. A tam pak píše, že je dcerou Martina Walsera, který odmítá vinu za holokaust a napsal nenávistnou knihu o židovském kritiku Reich-Ranickém… (Smrt kritika, Walserův pamfletický román, kde vystupuje kritik podobný Marcelu Reich-Ranickému, přezdívanému německý literární papež).
* LN Kafka psal a mluvil německy, Praha za jeho života byla dvojjazyčná a na mnoha místech Čech se jinak než německy nemluvilo. Dnes je tu němčina v podstatě cizí řeč, i když ji samozřejmě hodně lidí ovládá. Ale doma tu už není. Považujete to za ztrátu?
Víte, citově je to pro mne úplně bezvýznamné. Zajímá mě to nanejvýš historicky. Protože to si udělali Němci sami, že teď je všechno jinak. Ano, tady bych spíš mluvil o německé vině a o strašném zaslepení, které je vlastním přičiněním postihlo. Samozřejmě že to, co potom potkalo vyhnance, je tragédie a zůstává to tragédií. To se už ale nedá napravit a je nutné to nechat být.
Před pár lety jsem byl v Goethe-Institutu ve Stockholmu. A vedoucí mně vyprávěla, že její dědeček byl obchodník, který mohl cestovat až hluboko do Ruska a všude se domluvil německy, protože všude Němci žili a vedli obchody, stavěli železnice, fabriky, učili na univerzitách. No a co? Bylo to tak a už není! Já bych byl zcela proti tomu, ani to nechci vyslovit, aby němčina byla světovým jazykem. Jako světový jazyk máme přece angličtinu. Ale když vidím, co se s Shakespearovým jazykem stane třeba v Indii, ačkoliv mi do toho nic není, přece jenom mi to trhá uši. To ať se raději mluví německy jenom v Německu.
***
Představujeme: Martin Walser Narodil se v roce 1927 ve Wasserburgu na Bodamském jezeře, vystudoval filozofii, literární vědu a historii v Marburgu, pracoval v rozhlase, po úspěchu prvního románu Philippsburské svazky manželské (1957, česky 1980) se věnuje na volné noze už jen literatuře. Ve svých četných románech podával kaleidoskopický obraz západoněmecké společnosti od hospodářského zázraku až po devadesátá léta. Jejich stálou součástí je reflexe nacistické minulosti. Česky vyšly mj. romány Spoluúčast na mém konci (1967), Prchající kůň a Gallistlova nemoc (1981) či Příboj (1992).
