Bratislavské vydavatelství Slnko records si za devět let své existence vybudovalo záviděníhodnou pozici. Zatím totiž vyzobává jednu perličku za druhou a snad ještě nevydalo jiné než nadprůměrné tituly. Samo jméno tak už funguje jako záruka kvality, a pokud se za nějakou nahrávku postaví, netřeba se obávat ani zcela neznámých jmen. Z poloviny to lze vztáhnout i na dva čerstvé tituly z produkce letošního jara.
U obou opět platí to, co je pro Slnko charakteristické. Že totiž i když se zaměřuje na alternativní scénu, rozhodně se není nutné obávat nějakých pro běžného konzumenta neposlouchatelných, do sebe zahleděných experimentů. Spojuje je určitá forma křehkosti a až nezvyklé upřímnosti. Když pomineme nechuť či strach rozhlasových dramaturgů z mediálně neskloňovaných jmen, docela dobře si písničky obou skupin lze představit na vlnách libovolného rádia bez toho, že by to na nezasvěcených posluchačích zanechalo negativní následky.
Básně v kytarových vlnách Košický Kolowrat sice existuje dlouhá léta, ale v našich končinách se poprvé zviditelnil až před třemi lety s debutem Vrány se vracajú. Už tehdy bylo jasné, že si Slnko může odškrtnout další významný objev. Na svém aktuálním druhém počinu Slnko je vo veži jen dotáhl a vybrousil to, co bylo dříve jen naznačeno.
Síla jejich písniček není v hudebním průkopnictví, tím podstatným jsou zde jednak otevřenost, s níž nabízejí svůj pohled na svět, a pak především texty, které jsou svébytnou a nevšední poezií. Ta se obejde bez póz i rozervaného pseudointelektualismu. Čistá výpověď, která obstojí i samostatně, jen v psané formě bez hudebního doprovodu.
Leader Rasťo Rusnák, který za ní stojí, od minule slyšitelně autorsky vyzrál, nebojí se určitého odstupu od reality, kterou výtečně komentuje s poetickou nadsázkou. Všímá si obyčejných témat a dokáže zachytit a zpracovat i zdánlivé maličkosti. Ve spojení s netuctově zabarveným, zastřeným a neobyčejně naléhavým hlasovým projevem u toho běhá krásný mráz po zádech.
Díky výborné textové výpovědi se nabízí srovnání s dnes již slavnějšími a spřátelenými kolegy Živé kvety. I oni mají slečnu za bicími a na první poslech patrnou potřebu se vyrovnat s tím, co je obklopuje. Zatímco ale parta okolo kytaristy Petera Bálika a charismatické zpěvačky Lucie Piussi hudebně čerpá spíše z Boba Dylana nebo Neila Younga, na nové desce Kolowratu jsou slyšet ozvěny ostřejších britských kytarovek.
I když se nevyhýbají ani intimním pasážím, nebojí se zaburácet ve stěnách zkreslených kytar. Namátkou v titulní skladbě nelze nenajít Wedding Present, jinde si zas můžeme vzpomenout na Buffalo Tom. Přesto jako celek nezní hudební složka ani trochu vyčpěle, produkce Dana Salontaye a plastický zvuk Ondřeje Ježka ji pevně zakotvují v současnosti a dodávají jí lehkost a svěžest. Oproti předchozí desce tu chybějí housle, ale zase zvuk zhutněl druhou kytarou a své místo na slunci si urve i nenápadný, ale nemalou měrou zpestřující akordeon.
Písničkář s kapelou Stájoví kolegové Lublau teprve debutují, ale přesvědčivost ani jim na desce Hádanka rozhodně nechybí. Čtveřice kamarádů ze Staré Ĺubovně (Alte Lublau – odtud název) existuje pouhý rok a má ve svém středu výraznou osobnost v osobě výhradního autora hudby i textů, který si říká Millas Groove (ten již před časem vydal na Slnku své sólové album).
Ve srovnání s Kolowratem, se kterým absolvovali společné turné, je jejich hudba mnohem niternější, občas dosahuje až k poloze folkového písničkářství, a jen občas ukáže svou energičtější tvář. Celkově působí nahrávka na debut až nezvykle vyrovnaně, promyšleně, a pokud u ní vyvstanou na mysli nějaká jména kolegů, pak jen ta nejlepší. Andrej Šeban nebo Pavol Hammel v nejsvětlejších momentech. Geniální s jazzem koketující kytarové vyhrávky v jinak bluesové skladbě Ruža nechávají vzpomenout na hitové Prasátko z repertoáru domácí Vltavy, Biely pes je zase vtipná parafráze reggae. Baví mě, jak je celé album pojaté aranžérsky barevně, všichni čtyři členové zdaleka nehrají všude. Vše je zvukově čisté, čítankový opak přeprodukovanosti. I v textech Lublau je patrný sebezpytující podtón, prostá všednodenní filozofie, s jakou se citlivější jedinci zamýšlejí nad plynoucím životem, pochybují a bojují se strachem, který je přirozený. A to bez sebemenších stop křeče či trapnosti. Výsledkem je neobyčejně silná a emocemi nabitá deska.
Obě alba rozhodně vedle zmíněných Živých kvetů, Longitalu, Modrých hor či Tu v dome rozhodně nezapadnou a zařadí se k tomu nejlepšímu, co se na Slovensku v poslední době urodilo.
***
HODNOCENÍ LN **** Kolowrat – Slnko je vo veži Lublau – Hádanka
Slnko Records, Bratislava 2009
