PRAHA Ministerstvo vidí jako jednu z cest ke snížení nákladů na příspěvkové organizace jejich slučování a vytváření větších celků. Nejprve vznikl nesmyslný projekt spojení Divadelního ústavu a Národního informačního a poradenského střediska (NIPOS), nyní má údajně být Památník národního písemnictví sloučen s Národním muzeem nebo Národní knihovnou.
Na transformaci příspěvkových organizací pracuje komise, která se ustavila v létě, ale již dřív se ministr Jehlička vyjádřil, že jeho úřad musí počet těchto institucí snížit. Zatím ovšem ministerstvo žádné systémové řešení nenabídlo, vše se odehrává v rovině dílčích nápadů, kdy jde o to jedné instituci vyjít vstříc, a na druhou nebrat ohledy. Sedm milionů předmětů, atraktivní budovy Milan Kupka, vrchní ředitel sekce ministra, striktně odmítá, že by mělo dojít k takovému slučování. „Vše je pouze ve stadiu úvahy a nic se zatím nerozhodlo. Pouze se tipovaly možnosti, aniž by se jakkoliv měnil předmět činnosti této instituce. Spíš šlo o to, najít řešení, jak by se mohla stát organickou součástí jiného celku a náklady na její provoz se minimalizovaly,“ vysvětluje a tvrdí, že žádný podobný proces ani nenastal a už vůbec není jasné, zda by se ho účastnilo Národní muzeum nebo Národní knihovna. „Není vyloučené, že Památník zůstane samostatnou příspěvkovou organizací. Nic se ale nebude lámat přes koleno, a už vůbec ne v příštím roce. Vedeme pouze konzultace.“ Odborná pracovnice Památníku Alena Petruželková naproti tomu říká, že komunikace mezi ministerstvem a vedením instituce o transformaci, respektive o tom, jaký by měl být její výsledek, neprobíhá. „Potichu a bez konzultací běží přípravy, vznikla komise. Naše vedení ale k předložení své představy vyzváno nebylo.“ Podle ní je záměr sloučení ve fázi projednávání projektů ředitele Národního muzea a Národní knihovny, k němuž má dojít 19. 12. „Je to nová tendence v oblasti kultury: ředitelé chtějí budovat impéria a to se týká Národního muzea, Národní knihovny i Národní galerie. Oni totiž svou moc odvozují od velikosti instituce, kterou řídí,“ dodává.
Možné sloučení budí obavy, že by se jedinečné sbírky PNP rozpustily v mamutím celku. Petruželková upozorňuje například na sbírku Jiřího Karáska ze Lvovic, která zahrnuje výtvarná díla, knihy a archiv. „Jednou z podmínek, kterou sběratel zavázal ve věnovací listině Českou obec sokolskou, byla nedělitelnost a neprodejnost sbírky,“ upozorňuje. Podle ní si ani v 50. letech straničtí funkcionáři nakonec netroufli sbírku „rozkulačit“, i když se o to snažili.
Památník národního písemnictví dosud shromáždil 7 milionů sbírkových předmětů a jeho fondy představují dvanáct procent veškerých sbírek v republice. Vlastní i několik atraktivních nemovitostí: letohrádek Hvězda na Bílé hoře s hájenkou a budovy v Bubenči. Lze předpokládat, že pro obě instituce by to byly zajímavé komodity. „Je zvláštní, že jejich ředitelé si jedním dechem stěžují na nedostatek financí a budov, a vzápětí uvažují o fúzi s jednou z největších sbírkotvorných institucí. Překážkou pro ně není ani neznalost komplikací, které by ze sloučení s PNP vyplývaly. Své projekty vypracovali od stolu, aniž by je konzultovali s vedením Památníku,“ tvrdí Petruželková, která se domnívá, že by měla být zachována nedělitelnost jeho sbírek. „Výtvarné objekty, mobiliář, knihy i archiválie osobností české kultury, jakými byli Vladimír Holan, Vítězslav Nezval či Václav Černý, ale i nakladatelské a spolkové archivy, vytvářejí unikátní celky.“
Zároveň však soudí, že transformace Památníku je nezbytná, včetně jeho názvu. „Nutné je otevření se odborné i širší veřejnosti i spolupráce s Akademií a ministerstvem školství a dalšími organizacemi. Změnit se musí také organizační struktura a financování,“ uzavírá.
