Jsme na dopolední návštěvě v krásném bytě Topolánkových, z jehož oken je skvělý výhled na pražské Hradčany (o místo v čele stolu, kde je úplně nejlepší, se prý perou).
Bígl Siko nám spokojeně pochrupuje u nohou. Jana je vysoká po otci a spořádaná po matce. Hned na začátku řekne, že by dost nerada mluvila o rodinných záležitostech, rozuměj o nevěře svého tatínka premiéra. Není divu.
S maminkou si rozumějí jako dvě kamarádky, rády spolu i cestují. Za pár týdnů odjíždějí na dobrodružnou výpravu do Číny, Tibetu a Indie, před časem byly v Peru. Pavla Topolánková nás nejprve nechá s dcerou o samotě, ale její mateřsko-učitelský instinkt jí nedá: Důvěřuj, ale prověřuj.
Nejdřív si nechá pootevřené dveře do kuchyně, pak čas od času nahlédne a projde pokojem, kde sedíme, nakonec se u nás uvelebí úplně, vybírá fotografie a přerovnává něco v obrovské rodinné knihovně. „Nechcete uvařit kávu, cítím se nějak nevyužitá,“ navrhne nakonec.
Svítí slunce, obě se usmívají, ale přesto něco není tak, jak by mělo. A přitom by tak rády byly ty optimistické, správné holky do nepohody, které všechno na světě chápou. Chybovat je přece lidské, odpouštět božské.
Mezi novináři se o atraktivních tématech říká, že jsou sexy. Je pro vás sexy česká politika?
No teda... když se podíváte na naše politiky, tak výraz sexy bych zrovna nepoužila.
Jste členkou ODS?
Ano, jsem.
Z přesvědčení, nebo kvůli tatínkovi?
Já jsem nikdy nedělala žádné kroky, aby se líbily třeba tatínkovi. Jejich program se mi líbí, jen mě mrzí, že volby dopadly tak nerozhodně, protože nemohou uskutečnit, co chtěli. Takže jsem v ODS víceméně z přesvědčení. A taky z lásky k tatínkovi.
Váš otec v rozhovoru pro Pátek řekl, že vy jeho televizní a jiná veřejná vystoupení sledujete ze všech tří dětí nejvíc a že jste ho často podrobovala kritice...
Mě to opravdu dřív hodně zajímalo a taky jsme například pravidelně každou neděli sledovali televizní debaty. Kdežto teď jdu raději třeba na běžky. Povolební jednání mě tak unavila, že mě to vlastně přestalo úplně bavit.
Za co jste například otce kritizovala?
Já myslím, že politik by měl mít noblesu a být vždycky diplomat. A už vůbec by neměl používat vulgární gesta nebo vulgarismy. To jsem se mu vždycky snažila říct.
Máte na mysli třeba jeho vztyčený prostředník na schůzi Poslanecké sněmovny?
Ano, například tohle. To jsem opravdu byla překvapená, že až tak daleko zašel. Asi zafungoval stres. S jeho politickými názory relativně souhlasím. Zásadně se mi nelíbí jeho fialovorůžové kravaty. Ty jsou naprosto příšerné.
Používal vás otec někdy jako tzv. veřejné mínění, aby zkrátka věděl, co si o něm myslí „prostý lid“?
Takhle ne. Ale on je stejně takový, že když jsem mu někdy říkala svůj názor, bleskurychle přešel na ten svůj, o kterém mi teda hned vysvětlil, že je ten jediný správný.
Říkáte mu o něm vždycky pravdu?
Ano, oběma svým rodičům říkám pravdu, i když si to stejně vždycky udělají, jak sami chtějí. Řekla bych ale, že když je člověk opravdu na vysokém postu a má kolem sebe dost pochlebníků, tak to je v podstatě začátek jeho zkázy. Je nutné, aby mu lidi, kteří ho mají rádi, kteří ho nezatratí, řekli: Tak tohle jsi teda neudělal dobře.
Je pravda, že otci dáváte za vzor Billa Clintona?
Ano. Já jsem si přečetla Clintonův životopis a moc se mi líbil. Cením si, jak zdůrazňuje vzdělání a zaměstnanost. A samozřejmě ho taky obdivuju za to, jak se postavil k rodinné krizi. Už v úvodu té knihy píše, že nejvíce mu záleží na tom, aby neztratil úctu své dcery a své manželky. No a to si myslím, že náš tatínek podcenil. Že rozhodnutí, které učinil, bylo chybné. Za sebe musím říct, že ten poslední půlrok byl zatím nejhorším obdobím v mém životě. Ono se samozřejmě něco podobného může stát v každé rodině. Ale politik je veřejná osoba a měl by se takového jednání vyvarovat právě proto, aby svou rodinu neuvrhl do toho obludného mediálního propírání soukromí. Já jsem denně otvírala noviny s hrůzou, co tam zase bude.
Udělala jste nějakou osobní zkušenost s bulvárem?
V létě jsem ležela na dece u chaty, byla jsem tam tehdy sama s bratrem, a najednou se za plotem objevili dva muži z jisté televize a chtěli znát nějaké podrobnosti ze života mých rodičů. A i když jsem se o tom odmítla jakkoli bavit, večer to vysílali! Chápete to? Nebo na Silvestra, to nás na chatě obtěžovali pořád. Být premiérova dcera má ale samozřejmě i své výhody. Mohu cestovat, bydlím hezky a žila jsem 23 let ve šťastné rodině. Ale když se stane něco tak neočekávaného, je to opravdu těžké.
Nenapadlo vás v nějaké situaci otce zapřít, říct třeba, že je to jen shoda jmen?
Posledního půl roku bych se asi opravdu radši jmenovala Nováková. A když jsem nedávno jela se sestrou, která se teď jmenuje Demlová, a s její Karolínkou od pediatra, najednou mě napadlo, že vlastně vůbec nikdo neví, že je Topolánková. No to je nádhera! Bratr Tomík mi vždycky říká: „Ty to máš ještě fajn, ty se můžeš vdát, ale co mám říkat já? Celý život už se budu jmenovat Topolánek!“ Dospěl k názoru, že počká, jak to s tatínkovou politickou kariérou dopadne. A v nejhorším se dá přejmenovat.
Tomáš se prý ve škole taky kdysi styděl při slohu napsat, že jeho otec je senátorem.
To znám i z vlastní zkušenosti. Je to opravdu docela nepříjemná situace, když třeba někde sedíte v hospodě a začne se mluvit o povolání rodičů. Já na to mám takovou taktiku: Mluvím o mamince a pak rychle přejdu na sestru a na její malou Karolínku. A v tu chvíli už většinou vůbec nikoho otec nezajímá. Ale když přece jen na něj dojde, řeknu, že je politik. A oni: „V nějaké vyšší funkci?“ - „Dá se říci, že ano.“ Potom je to už zpravidla ztracené. Člověk aby se za to skoro styděl. Taky je pravda, že chování lidí k vám se v tu chvíli vždycky trochu změní.
Začnou si třeba spolužáci dávat větší pozor?
No tak asi v tom smyslu, že přede mnou neříkají: Ten Topolánek, to je ale... (směje se) To si jistě domyslíte. A taky když o mě má nějaký kluk zájem, vždycky mi vrtá hlavou, jestli mu jde opravdu o mě.
Řekla byste, že žijete v jiném světě než vaši rodiče?
Určitě žiju ve svobodnějším světě, kde je možné cestovat, studovat, svobodně se rozhodnout. Nic z toho rodiče nemohli. Dnes jsou mladí Češi otrkanější než generace jejich rodičů. Tím, že cestují, mají víc zkušeností a méně se bojí. A generace mého bratra, který se narodil po revoluci, už se myslím vůbec nebude lišit třeba od mladých Američanů.
V jaké situaci nejvíc cítíte, že jste jiná generace než vaši rodiče?
Třeba co se týče jazykových znalostí, jsem určitě v jiné situaci.
Umíte anglicky líp než oni?
Tak... tatínek mluví anglicky sice dobře... ale myslím, že umím tak nastejno. (rozesměje se)
Máte na něco zásadně jiný názor?
S otcem se nejvíc rozcházím v názoru na rodinnou politiku. Protože já si myslím, že rodina je opravdu nejdůležitější součást společnosti, jsem zastáncem úplné rodiny. A s maminkou? V podstatě se shodneme. Akorát že maminka je mnohem pořádnější než já.
Vloni jste absolvovala stáž v Dánsku. Věděli tam o vás, že jste premiérova dcera?
(směje se) Nee, já jim to utajila. Ale s rodiči jsem skoro každý večer skypovala, řešili jsme volební kampaň, jestli budou plakáty nebo ne, takže se na to časem přišlo, přiznala jsem se. A potěšila mě reakce jedné Polky, která řekla, že by ji to nikdy nenapadlo, protože jsem úplně normální. Jako by děti politiků musely být nějací ufoni! U nich v Polsku se prý chovají docela jinak.
Jak dlouho jste v Dánsku byla?
Tři měsíce. Byl to projekt hrazený stipendiem, jmenovalo se to Aktivní občanství Evropské unie. Sjeli se tam studenti z těch evropských zemí, které přistoupily k EU v roce 2004. Jedna Češka, jedna Slovenka, dva Poláci, tři Maďaři, jedna Slovinka, jeden kluk z Malty, dvě Estonky a dva Lotyši. Nikdo z Kypru a z Litvy. Diskutovali jsme o všem možném, až jsme byli úplně udiskutovaní. Bylo to strašně zajímavé i v tom, že jsme mohli srovnávat historie našich zemí, každý jsme museli svou zemi prezentovat. Já si řekla, že naše historie je hrozně podceňována, pořád se na nás dívají jako na Eastern Europe. Přitom máme ohromnou historii a vždycky jsme byli v centru dění. Takže jsem měla videokazetu, na které byly naše dějiny od Karla IV. po první republiku, kdy jsme patřili mezi deset nejvyspělejších a nejbohatších zemí světa.
Dozvěděla jste se o Evropské unii něco, co vás překvapilo?
Nejvíc mě překvapilo, že EU představuje jenom osm procent celkové populace na Zemi. A my si přitom myslíme, že jsme pupek světa. Taky jsem si uvědomila, jak je propojená a jak jsou si evropské kultury podobné. Třeba Dánové mají svoje národní jídlo úplně stejné jako my - vepřo, knedlo, zelo.
A taky pijou jako Češi, pardon, jako Dánové...
Přesně tak. To jsme neustále řešili, kdo je první v pití piva, jestli Dánové, nebo Češi. Mnohem jiné to ale bylo, když jsem předtím byla na dva a půl měsíce ve Spojených státech a setkala se s Australany, s Jihoafričany. Tam jsou velké kulturní rozdíly. Jedna Australanka se mi například posmívala, že jsem z té Chicken republic (Kuřecí republika). V Americe jsem pracovala jako instruktorka na dětském táboře, v Kalifornii, kousek od Los Angeles, už skoro v poušti. Celou dobu tam bylo strašné vedro, ke čtyřiceti stupňům. A americké děti jsem naučila zpívat Pec nám spadla a Prší prší. Já opravdu ráda cestuju. Přes výměnný program Erasmus se chystám příští rok odjet studovat svůj obor na bruselskou univerzitu. Chceme jet do Bruselu i se sestrou a její Karolínkou. Sestra studuje postgraduálně farmacii.
Mohly byste si to dovolit, kdybyste nebyla z tak dobře situované rodiny?
No to asi ne. Samozřejmě jsem ráda, že jsou mí rodiče schopni to financovat. Protože třeba v tom programu Erasmus vám dají příspěvek 350 eur měsíčně, ale například v Bruselu stojí ubytování od 400 eur. Takže počítám s tím, že bych si tam aspoň na nějakou dobu našla práci a zbytek že mi bude financovat otec. Já si myslím, že o co víc rodiče do svých dětí investují, o to víc jim to děti jednou vrátí. Já nejsem žádný zvláštní příznivec domovů důchodců.
Takže se o svého starého tatínka jednou postaráte?
No tak tatínek... ten se o sebe asi postará sám, si myslím.
Bavit se v Česku o politice je u části mládeže považováno za totální faux pas, zajímala je, zdá se, jen chvíli po CzechTeku. Je to v Americe nebo Dánsku jiné?
Není, myslím, že mladí lidé politiku neprožívají nikde na světě. Ale záleží na vzdělání. Vysokoškoláci se o ni samozřejmě zajímají víc.
Jsou studenti v Americe opravdu tak ctižádostiví, jak se traduje? Je to u nás na vysokých školách pořád ještě jiné?
Zaleží na typu školy. Já studuju kulturologii na Filozofické fakultě a tam tento druh rivality není, je tam velice přátelská atmosféra. Ale je nás málo v ročníku, to není, jako když se dostanete na školu, kde je šest set lidí a víte, že jenom sto dvacet jich studia dokončí. Tam se člověk prostě musí prosadit. Ale já osobně za důležitější považuju schopnost spolupráce, té by se člověk měl učit od základní školy. V Česku zatím určitě není ten přísný individualismus jako v Americe, kde například neexistuje, aby někdo dal ve škole někomu opsat. Za to vás tam téměř vyloučí ze školy. Kdežto tady...
...se opisuje furt.
Ano, studenti stále ještě spolupracují. (směje se)
Jste už v Praze doma, nebo se vám stýská po Ostravě?
Já mám Ostravu strašně ráda amoje srdce je tam. A co jsme si sem do Prahy přestěhovali zařízení našeho ostravského bytu, cítím se tady doma. Taky proto, že jsou tu lidi, které mám ráda. A když koukám na naši knihovnu, vždycky si vzpomenu na jeden průzkum, který se snažil zjistit, co spojuje lidi, kteří to v životě někam dotáhli. A nenašlo se nic podstatného kromě toho, že všichni vyrůstali v rodině, kde měli rodiče více jak sto knih.
Co byste chtěla jednou dělat, až dostudujete?
Budu kulturoložka. Určitě bych chtěla využít svou znalost jazyků, mluvím anglicky a francouzsky, trochu jsem se učila i německy. Ráda pracuju s lidmi, mě by třeba bavilo dělat někde na ambasádě. Dřív jsem pomýšlela i na školství, vždycky se mi líbilo, jak maminka opravuje písemky. Ale to už mě trošku přešlo.
Politika by vás nelákala?
Mě by politika lákala, zvláště ta komunální. Ale neláká mě, jaká v politice panuje kultura, ta naprostá neschopnost se domluvit. Řekla bych, že postkomunistické země s tím obzvlášť bojují. Ale kdybych šla do politiky, určitě bych se věnovala kultuře nebo školství. Tam bych měla i nějaké návrhy. Třeba se mi líbilo v Dánsku, že tam neexistuje omezení věku studia 26 lety. A že vláda staví na vzdělání a hodně do studentů investuje. Což u nás není, víc se tu investuje do různých sociálních dávek. A já znám osobně spoustu lidí, kteří na vysokou školu nešli, protože na ni prostě neměli. Ono není pravda, že je zadarmo. Musí se platit ubytování, strava, cestování... A pak mohou vzniknout případy, že nějaká studentka fotí porno.
Znáte někoho, kdo si takhle přivydělává, osobně?
To ne. Ale myslím, že to určitě není ojedinělý případ, slyšela jsem o studentce Filozofické fakulty, která se živila jako placená společnice. Připadá mi strašné, že se člověk dostane až do takové situace. Takže jsem vlastně šťastná, že nás tři děti rodiče vždycky finančně podporovali.
V roce 2003 jste se vydaly s matkou do Peru. To ale není úplně běžné, že dospělé děti jezdí s rodičem...
To mi taky často kamarádi říkají: „A to tě baví, cestovat s maminkou?“ No ano, protože to je jediný člověk, který má stejné tempo, jinak v podstatě vždycky všichni odpadnou. Máme obě dvě stejné potřeby a stejný styl cestování, nám vyhovuje cestovat s batohem, nepotřebujeme komfort. Na cestách ji beru jako kamarádku. My jsme v Peru šly i trek přes Andy a vystoupily až do 4511 metrů. Doplňujeme se, já se snažím domluvit různými jazyky, ale mnohdy nastávají situace, kdy musíme použít znakovou řeč. Pavla Topolánková: A ta mi jde dobře! On měl teda jet původně otec, jenomže tehdy, jak říkáme, svrhával vládu, takže jsem místo něho jela já. A teď v dubnu se s maminkou chystáme na velký výlet, Čínou a Tibetem do Indie, zase s batohem. Momentálně načítáme literaturu.
„Fungující rodina je základ mého programu,“ řekl otec před deseti lety v předvolební kampani. Právě on tu začal používal americký model, kde fungující a šťastná rodina zvěrohodňuje a zlidšťuje politika. Vaše rodina zkrátka otci v politické kariéře bezesporu pomohla. Cítíte to dneska jako křivdu?
My jsme s tatínkem opravdu jeho politickou kariéru odstartovali vlastně už v Ostravě pod heslem Rodina-vzdělání-region. Takže samozřejmě... že to jako určitou křivdu cítím. Ale já jsem názor nezměnila a jsem šťastná, že naše rodina dál funguje, slavíme společně Vánoce, narozeniny, s maminkou bydlím, se sestrou, která žije s manželem kousek od nás, se vídám denně. Já jsem na svou rodinu byla vždycky hrdá.
Nemáte někdy na politiku vztek, že vám vlastně rozbila zázemí?
Nevím, kdyby byl otec podnikatel, jestli by se to nestalo taky. Ale politika asi opravdu, což je strašně zvláštní, lidi mění. A tady k nějaké velké změně zřejmě došlo. Protože jinak by nebylo možné, aby věci, které nám v rodině přijdou jako úplně neuvěřitelné, otci po deseti letech v politice přišly docela normální. Je mi to moc líto. Ale já jsem pořád ještě tatínka nezatratila. Doufám, že dostane rozum. Stát se může cokoli. Přece není možné, aby otec na tu poměrně dlouhou dobu, kterou s námi strávil, zapomněl a všechno hodil přes palubu. No ale... taky si třeba maminka najde nového tatínka. Já si myslím, že člověk je na světě nejen proto, aby byl šťastný, ale taky aby plnil povinnosti. Líbilo se mi, když nedávno pan kardinál Vlk řekl, že existuje spousta institucí pro lidská práva, ale neexistuje ani jediná pro lidské povinnosti. Pavla Topolánková: Já zase říkám, že štěstí nespočívá v nějakých mlhavých představách, které se nedají uchopit, ale v pocitu dobře vykonané práce. Zrovna nedávno jsme měli přednášku o tom, že v západní společnosti, která je materialisticky zaměřená, se měří úspěch podle materiálních hodnot, které člověk ve svém životě nahromadí. Bez ohledu na to, jestli ho to činí opravdu šťastným. Ale když jsem psala bakalářskou práci na téma předkolumbovské kultury v Mexiku a Peru, zaujalo mě, jak staří Inkové věřili, že duše potřebuje mnohem větší prostor než tělo. Takže si stavěli úplně malé, skromné příbytky, zato na kopci stály velké chrámy, aby jejich duše mohla létat.
Uměla byste otci odpustit?
No tak... chybovati je lidské, odpouštěti je božské, ne?
