Ovocné aleje měly nasytit vojáky

Tehdy se totiž významně proměnil způsob života šlechty. „Až na konci středověké éry hradů, kdy se začaly zakládat jiná, pohodlnější panská sídla, například zámky, se začaly sázet aleje,“ říká Miloslav Vysloužil z Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví Silva Taroucy v Průhonicích.

Cesty a silnice se na území Česka stavěly mnohem dříve. Jejich velkým příznivcem a mecenášem byl král Karel IV. Středověk ale alejím podél cest nepřál. Stromy a houštiny podél cest a silnic se dokonce cíleně kácely a odstraňovaly. „ Doba Karla IV. byla nebezpečná. Porosty kolem cest se odstraňovaly, aby se za nimi nemohli schovávat lapkové a lupiči. Udává se, že se stromy odstraňovaly od cest coby kamenem dohodil nebo vystřelil z pistole,“ vysvětluje Miloslav Vysloužil. Pravidlo „bezpečnostního“ pásu se v nepříznivých místech udrželo i v pozdějších dobách. Za první velkou alej se v Čechách dá označit čtyřřadá lipová alej v Jičíně. Velkolepou alej od svého sídla k letohrádku v Libosadu nechal zbudovat Albrecht z Valdštejna. Téměř dvoukilometrová alej, ve které je vysázeno bezmála sedm set stromů, se prakticky beze změn dochovala až do současnosti. Na „šlechtickou“ krajinnou architekturu navazovaly vesnické „lidové“ aleje a stromořadí. Ty postupně propojovaly vesnice a pro tehdejší lidi velmi významné stavby, např. kapličky, boží muka, ale i mlýny, kovárny nebo bělidla.

Mezi nejoblíbenější stromy šlechty patřily lípy, jasany, duby, buky a javory. Až v pozdější době se začaly sázet topoly a nepůvodní jírovce neboli kaštany.

První zákon o povinnosti sázení stromů podél nových cest a silnic je z doby panování habsburské císařovny Marie Terezie. Tehdy se na území Česka začaly budovat takzvané císařské silnice. Ty měly celostátní význam, a proto se doporučovalo sázet kolem nich především lípy, moruše, jeřáby, jasany, ořešáky a okrasné stromy. „Bylo to v podstatě nařízení,“ říká Vysloužil.

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. také došlo k vydání nařízení, aby se podél méně významných cest, zejména na venkově, vysazovaly ovocné aleje. Kvůli tomu, aby se v jejich stínu šetřili koně, a také proto, aby se vojáci, vracející se z válečných tažení, měli čím nasytit. „Tehdy nebyly ovocné sady tak, jak je známe dnes. Aleje byly významným zdrojem ovoce k účelu konzumace. Právě v době válek se s tím hodně počítalo. Vojáci se prostě místo plenění živili ovocem,“ tvrdí Vysloužil. Aleje měly i význam jako orientační body v krajině. „Když v zimě napadl sníh, tak se lidé nemohli ztratit a aleje zlepšovaly i klimatické podmínky,“ připomíná Vysloužil.