* LN Před měsícem vám bylo padesát. Jaké to je?
Já furt koukám, jestli nějaká změna proběhla… a nic. Stejný jako předtím.
* LN Chytil jste mezi čtyřicítkou a padesátkou onu pověstnou druhou mízu?
To bych radši nekomentoval.
* LN Minimálně jste za tu dobu o dva syny bohatší.
Za těch posledních deset let ano… aspoň co vím.
* LN Skrz nejstaršího Adama, taky už úspěšného bubeníka, můžete sledovat, jak se liší současná generace muzikantů od té vaší. Pozorujete rozdíly?
Obecně jsou na tom hůř. Hudby je strašně moc, cédéčka už se neprodávají, takže hudebníci se už nemůžou živit prodejem desek. Zase ale mají větší technické a vzdělávací možnosti. Školství, které přišlo ze západu, je přeci jen dál – alespoň v moderní muzice. Stejně tak vybavení: kluci si už nemusejí vyrábět bubny z hrnců, jako jsem to dělal já. I když, mělo to zase tu výhodu, že měl buben rovnou ucho a dal se dobře nosit.
* LN Co po vás Adam zdědil?
Lásku k muzice, něco z mého bubnování myslím taky pochytil, mlátí do toho pěkně. Konzervatoř mu dala nadhled, umí spojovat žánry, aniž by to znělo blbě. A je s ním zábava.
* LNA mladší kluci? Viděl jsem jednoho z nich, jak před dvěma lety při vystoupení Kašpárka v rohlíku mával rukou do rytmu… to bude jednou bubeníků.
Ty dva malé k bicím nástrojům tolik nesměřuju. Jednoho sunu k pianu, už má učitele… a ten čtyřletý chce být kytarista.
* LN Neuvažujete ještě o dceři? Sám jste z pěti dětí.
Že bych si střihl ještě holčičku? Jak se narodil ten třetí a druhému byly dva roky, nastalo hustý období. Pár let se nevyspíte… ale je to lepší v tom, že si spolu umějí hrát, je to partička.
* LN Když nepočítám Bambini di Praga, první vaše význačné angažmá byla kapela Jasná páka. Dá se ve zkratce říct, co vám tato bigbítová kapela dala?
Zkušenost, že lidi nemusejí umět brilantně hrát, i když se to nevylučuje, ale pokud si dokážou konstruktivně oponovat, podporovat se, vyzkoušet různé věci, tak je to v muzice obrovské plus. Za půl roku jsme měli repertoár na celý večer a jsou to písničky, které ve mně přetrvávají dodnes. Je zadostiučinění, že o několik generací mladší lidé na koncertech zpívají Špinavý záda nebo Majolenku.
* LN V kapele Lucie jste byl nejstarší, oproti Robertu Kodymovi o sedm let. Muzika spojuje, ale v určitých životních etapách je sedm jak dvacet, nemyslíte?
Robert třeba neměl rád Prince tolik jako já a já zas tak nejel v The Cult, ale ve většině muziky jsme se shodli. Posluchačské generace a žánry se mění po třech letech, takový punk už jsem slyšel za ty tři dekády na scéně třikrát – na začátku osmdesátých, pak na konci devadesátých jako neopunk, dnes znovu pod visačkou emo. Všechno vyšlo z rock’n’rollu a jenom se to točí.
* LN Lucie se hodně rozjela během roku 1990. Jak to přišlo, že najednou začalo chodit o tolik víc lidí, vzali jste útokem rádia a posléze stadiony? Je to tím, že jste se trefili do dobré doby, dělali jste „pop“ jinak? Nebo ho tady do té doby nikdo pořádně nedělal?
Část kapely byla popovější, část rocková, hezky se to sečetlo. Lucie měla náboj. Nezněla jako pop music pěstovaná v osmdesátých letech ani jako intelektuální rocková větev, která balancovala nad zákazy a její texty připomínaly sbírky poezie. Zpívali jsme o normálních věcech, které denně prožívá každý.
* LN Co udělá s psychikou třicetiletého člověka, když se stane jedním z nejslavnějších muzikantů své doby?
Když máte v jedné hospodě dvacet kontaktů za večer a každý druhý si vás fotí, máte z toho někdy srandu a někdy taky vůbec. Každý to řešil po svém. V určité době jsme se vyhýbali veřejným místům víc než třeba teď. K psychologovi jsem nechodil, srovnal jsem se sám. Pochopitelně to bylo divoký, hlavně začátek devadesátých let.
* LN Jako kolem každé tehdejší velké kapely se i kolem vás motaly drogy. Jak s odstupem let pohlížíte na provokativní klip Medvídek, kde se z plyšové hračky sype bílý prášek?
To byla licence režiséra Filipa Renče, my jsme moc nezasahovali. Když nemáte filmařskou představivost, ze scénáře mnoho nepoznáte. Nám to přišlo zábavné.
* LN Vlastně už od těch dob kontinuálně podporujete legalizaci měkkých drog, zejména pro jejich léčebné účinky.
Myslím si, že je lepší koupit si drogu od doktorů než od dealera, který je vyřízený a nevíte, co vám dává. My jsme v devadesátých bydleli v Karlíně, kde to bylo docela drsný. Tak jsem si synka už jako osmiletého vzal stranou a řekl jsem mu, že když mu někdo nabídne drogu, ať ji přinese domů a dáme si to spolu. Nebylo to nakonec ani potřeba, pochopil to sám. Legalizaci měkkých drog jsme začali podporovat na popud Ivana Doudy z Drop-In. Stejně se to jednoho dne bude prodávat, v Holandsku máte trávu na pultech, tady ji taky už seženete všude. Pokud je někdo nemocný, měl by mít možnost používat přírodní drogy předepsané od doktora – stejně jako vám předepíšou třeba léky na deprese. Je to věc doktorů a ti o tom mají rozhodovat, ne politici nebo policajti.
* LN Mluví z vás vlastní zkušenosti?
Nerad bych, aby to teď znělo, jako že se tady rocker baví s rockerem o drogách, někdo si pak řekne: Když může hulit trávu Koller, tak já taky. Nějaké zkušenosti mám, a ne vždycky byly dobré. Když jsem se poprvé rozvedl, trpěl jsem depkami z toho, že jsem zklamal. Sebe, dítě... Typická uražená ješitnost. A řešil jsem si to v sobě těmahle sračkama. Pak jsem si někde přečetl o léčebném účinku lysohlávek – zašel jsem za doktorem a dal si je pod odborným dohledem, protože ne každý to snáší. Prošel jsem cyklem toho halucinogenu… a odpustil všem okolo, kteří mi kdy udělali špatně, odpustil jsem i sobě. Pomohlo mi to vyrovnat se sám se sebou. Zkušenost mám i s holotropním dýcháním. Šel jsem k Apolináři, kde se ten kurz vedl, a dostavily se podobné pocity – otevře vás to. Proč to říkám? Sám bych si takovou věc nikdy nedal. Musíte mít vedle sebe někoho, kdo ví, o co jde.
* LN Dnes svou popularitu často dáváte do rukou různým nadacím, politickým iniciativám… Snažíte se být prospěšný. Když to vezmu z druhé strany, zneužíval jste někdy to, že jste známý, populární?
Hele, já v tom těle žiju sám. A přemýšlím tak, jak přemýšlím. Jestli někomu prospívá to, co dělám, nemůžu posoudit. Dělám to s dobrým úmyslem, byť jsem zároveň taky někdy svině, asi jako každý člověk. Jsme zvířátka, máme svoji agresi a sousedova svačina chutná vždycky líp. Už od základky jsem si chtěl kousnout od Karla Malchera... Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
* LN Před volbami jste se podílel na několika občanských a politických aktivitách. Má být muzikant takto angažovaný?
S výjimkou Občanského fóra jsem nikdy nepodporoval partaje, na jaře akorát knížete Schwarzenberga jako osobu, které věřím. Je v politice dlouho a mám pocit, že pro tuhle zemi něco udělal. Ne že by se ostatní flákali, ale on je pro mě prostě morální autorita. Nad knížetem už je jenom král a ten tady není. Je tu prezident… a nakonec i s ním jsem se smířil.
* LN Co říkáte výsledkům voleb?
Myslím, že dopadly dobře. Důležitá je demokratická úroveň, mám radost z toho, že lidem konečně začali vadit ti zběsile štěkající mafiáni. Třeba teď před pražským magistrátem přestanou parkovat ferrari.
* LN S Lucií jste byli nejslavnější kapelou devadesátých let. Není těžké překračovat dnes vlastní stín?
Mně to připadá docela zábavné. Tak jednou týdně mi volá nějaký manažer, jestli bychom to zase nenakopli. A já odpovídám: Já už v Lucii fakt nehraju. Šest let tam nejsem, jestli jste si nevšimli. Bylo to skvělý období, mám ty písničky rád. Dneska dělám svoji muziku.
* LN Aktuální singl Ty a já nesází na sílu jednoduchosti, čouhá z něj snaha být jiný. Jste takovým věčným hledačem...
Určitě. Repertoár desky, kterou právě dokončujeme, není stoprocentně můj. Hledám i u jiných autorů, hledám tam něco, co bych dokázal uchopit. Velkým hudebním partnerem je mi Petr Kofroň, muzikant s velkým M, bývalý umělecký šéf plzeňské opery. Je to neskutečný dříč, který se na mě ve studiu ve dvě ráno smutně kouká, že už fakt hodlám jít domů. Instrumentálně i žánrově bude nová deska velmi košatá.
* LN Napadají vás ještě jednoduché písničky na několik akordů, jako byla třeba Amerika?
Zrovna na novince dvě takové budou, otextoval je Márdi z Vypsané fixy.
* LN Kdy jste naposledy viděl Roberta Kodyma, svého někdejšího spoluhráče z Lucie?
Nevídáme se.
* LN Ani si nevoláte?
Párkrát jsem mu volal, ale nereaguje. Nekomunikuje s okolím.
* LN Co by se muselo stát, aby se dala do kupy Lucie?
V Kutné Hoře by musela vybuchnout sopka.
***
DAVID KOLLER
Hudebník David Koller se narodil 27. září 1960 v Praze, vyučil se elektrikářem. Po angažmá v undergroundové Jasné páce a Žentouru vstoupil v roce 1987 do nově vzniklé kapely Lucie, s níž se proslavil jako zpěvák s typickým nosovým projevem, razantní bubeník i autor mnoha hitů (Amerika, Oheň, Mít tě sám). S Lucií vydal sedm řadových alb, objel řadu stadionových turné, v mezičasech hostoval na albech kolegů (Pražský výběr, Lucie Bílá a další), produkoval desky (Dan Bárta a Alice…) nebo působil v dalších hudebních projektech (Pusa s L. Dusilovou, Kollerband…). V roce 2005 ohlásil pro hudební neshody s Robertem Kodymem překvapivý odchod na sólovou dráhu. Na konci roku mu vyjde nové album Teď a tady. David Koller se podílí na několika občanských projektech (např. Meet Factory), provozuje také vlastní nahrávací studio. Je podruhé ženatý, má tři syny. S první manželkou Alenou má syna Adama (23), který bubnuje mimo jiné v kapele Anety Langerové. S druhou ženou Sylvou (32) vychovává Benjamina (6) a Nikolu (4).
