S Bhuttovou mohl Mušaraf vládnout i vojákům, bez ní rozhoduje jen armáda
Z Karáčí opět vyjel vlak do Láhauru. Zdánlivě banalita, ale provoz na hlavní tepně mezi největším městem a severem Pákistánu léta fungoval nezávisle na politických otřesech i přírodních pohromách. Jenže po atentátu na Bénazír Bhuttovou úřady kvůli nepokojům zastavily i vlaky, obnovení dopravy jim teď posloužilo jako jeden z důkazů, že situace se opět normalizuje.
Nepokoje skutečně slábnou. To ale neznamená, že země na atentát zapomene. Odrazí se jinak a může mít pro Pákistán a celý svět nepříjemné důsledky. Politiku nedělají instituce, ale osobnosti. Historie nabízí příklady, jak dokonaný atentát na populárního politika dokáže otřást společností a vést k vývoji, který lze jen těžko předvídat.
Atentáty a turbulence Když byl v říjnu 1981 zastřelen egyptský prezident Anvar Sadat, začali v zemi posilovat radikálové Muslimského bratrstva, o deset let později se Egypt kvůli nim dostal až na pokraj občanské války. Když v listopadu 1995 zastřelil židovský extremista Jigal Amir izraelského premiéra Jicchaka Rabina, mírový proces mezi Izraelem a Palestinci de facto uvízl. Atentát na premiéra Zorana Djindjiče, který v březnu 2003 otřásl Srbskem, sice přinesl svůj klad - vláda reagovala mohutným zátahem proti organizovanému zločinu, k větší politické stabilitě však nepřispěl.
Blízko Pákistánu, hlavně dobou a okolnostmi, je libanonský příklad -14. února 2005 zahynul při pumovém útoku bývalý premiér Rafík Harírí.
Stejně jako Bhuttová byl osobností stojící mimo exekutivu, usiloval o stažení syrských vojsk z Libanonu, tedy i o posílení demokracie.
Vyšetřování pod kuratelou OSN ukázalo zapojení Sýrie i jí nakloněných libanonských politiků. Jenže...
Pod tlakem mezinárodního společenství i libanonské veřejnosti sice ohlásil syrský prezident Bašár Asad stažení vojsk, poté se ale rozjela spirála násilí. Pumové atentáty, „letní válka“ Hizballáhu s Izraelem a po ní vleklá politická krize, která trvá prakticky dodnes.
Armáda jako pojistka „Smrt Bhuttové podkopává ideu Pákistánu jako liberální a umírněné země,“ říká Stephen Cohen, specialista z amerického Brookings Institution. Může přinést těžko předvídatelné důsledky.
Jaké? Už dnes připravil atentát zemi o největší politickou osobnost, jakou měla k dispozici. Lidová strana zvolila nástupci syna Bhuttové, devatenáctiletého studenta Bilavála, a jejího manžela Ásifa Alího Zardarího, jenž se kvůli korupčním kauzám těší přezdívce Pan 10 procent. Strana se tak drží tradice, že vedení musí zůstat v rodině - opomenuti zůstali dva ostřílení politici, Machdum Fáhim (68, majitel půdy) a Aitzaz Ašan (62, právník). Do voleb posunutých na 18. únor jdou dále promušarafovská muslimská liga a liga Naváze Šarífa, člověka, který sice vystupuje jako demokrat, ovšem s vřelými vztahy s islámskými radikály. Zbývá pro Západ asi nejobávanější uskupení -Muttahida Madžlis-e Amal, sdružení šesti islamistických stran, které staví volební kampaň na silně protiamerické rétorice.
A šance demokracie bez Bhuttové? Britský publicista William Dalrymple upozorňuje, že pákistánská společnost funguje na jiných principech, než jsme na Západě zvyklí. Bhuttová není barmskou disidentkou Aun Schan Su Ťij, aby si svými myšlenkami a morálními zásadami dokázala získat národ až za hrob. Výsledek voleb neurčuje v Pákistánu střední třída, ale venkov, který hlasuje podle toho, jak si přejí vlivní majitelé půdy.
Právě na venkově získávají čím dál větší oblibu radikálové, kteří vyhráli volby a ovládli správu ve dvou provinciích, Balúčistánu a Severozápadním pohraničí. Ani to ale neznamená, že celý Pákistán padá islamistům do rukou. Roli zásadní pojistky hraje armáda. Ta si za šedesát let existence státu vypěstovala instinkt převzít moc, přeroste-li počínání politiků míru její tolerance. Teď je možné, že smete i Mušarafa, přestože požádal o pomoc při vyšetřování atentátu britský Scotland Yard. Měl tu smůlu, že v listopadu na naléhání Bhuttové odstoupil z čela armády a ztratil tak část vlivu důležitého pro politické přežití.
Pro Západ jsou vojáci napohled slušnou alternativou - zatím spolehlivě hlídají jaderné zbraně a díky vydatné pomoci z USA drží rozbouřený Pákistán pohromadě. Smrtí Bhuttové ale padá původní vize „vojenské diktatury s lidskou tváří“. Právě pro tuto představu Západ dojednal návrat Bhuttové -aby vládla v tandemu s Mušarafem. Samotná armáda nemůže být dlouhodobě ideálním správcem země, jako je Pákistán: dokáže sice společnost přidusit, její skutečné problémy ale neřeší.
***
Roli zásadní pojistky hraje armáda. Ta si za šedesát let existence státu vypěstovala instinkt převzít moc, přeroste-li počínání politiků míru její tolerance.
O autorovi| Tomáš Vlach redaktor ČT e-mail: czdaroga@yahoo.com
