Český národ má pověst rozesmátých peciválů, kteří neradi opouštějí výhody dobrého živobytí. A nejde v tomto případě jen o pohled zvenčí - sami Češi tento dojem v hovorech i knihách podporují, často doslova živí. Což však neznamená, že by to byl obraz nějak uměle vytvářený.
Nejčastěji je česká váhavost vystavována srovnání s polskou udatností a prudkostí. Ostatně jeden z polských vtipů říká - v souvislosti s druhou světovou válkou - že konec války se pozná podle toho, že se v Praze dělá povstání...
Vztah české společnosti k hrdinům - k lidem, kteří se vymykají z průměru - je vždy velmi radikální, v kladném i záporném významu. Víme, jak byli po roce 1948 „odměněni“ čeští letci... Po roce 1989 jako by nastávalo narovnání tohoto pokřiveného vnímání.
Ruku v ruce s tím ale přichází i možnost, jak situace zneužít. Nejčastěji to jsou jistě politici, kteří mají dojem, že vyznamenáním hrdinů se sami stávají hrdiny též - a tento pocit v nich navíc vyvolá pocit spokojeného dojetí. A jelikož hrdinů opravdu nemáme příliš, na každého jednou dojde.
Rychlá cesta deziluze Letos se opět připomínají české „osudové osmičky“. Nejvíce pak 40. výročí srpnové okupace roku 1968. Do proudu vzpomínek, setkání a publikací se přiřadil rovněž román Lenky Procházkové Slunce v úplňku, který přináší „příběh Jana Palacha“. Jedná se o poctu, nebo o snahu využít atraktivní téma k zajištění pozornosti?
Tato otázka se vznáší nad více díly současné české literatury. Máme už několik románů o heydrichiádě, také objemnou prózu o rodině Mašínů... Beletrie možná zaujme větší množství čtenářů než historická kniha, záleží ovšem také, jak je která próza napsaná... Již poněkolikáté je třeba zopakovat, že vrcholem v tomto směru zůstává právě „mašínovský“ román Zatím dobrý od Jana Nováka.
Znamená takový obrat do historie u českých prozaiků také absenci současných témat - silných příběhů? Dělení současného a historického zde možná ale nebude tak úplně možné - nevyrovnanost s historií má totiž samozřejmě dopad i na současnost. Mladí lidé už o roce 1968, tedy ani o příběhu Jana Palacha, příliš nevědí.
Lenka Procházková již v roce 1988 zpracovala nedokončený dokument Jiřího Lederera o Janu Palachovi (1948-1969), který vyšel v samizdatové edici Petlice. Nyní se tedy k tomuto příběhu vrátila. Její román se odehrává od srpna 1968 do ledna 1969.
Autorka se evidentně co nejvíce drží dostupných faktů, nicméně píše román, a proto se musela uchýlit k fabulaci. Používá vyprávění v er-formě, v němž nešetří dialogy, a pak také formu deníku, který si píše samotný Jan Palach. Za „sezení na dvou židlích“ ale román platí určitou daň - dějiny autorce poskytly příběh, ale zároveň ji přece jen omezily, pokud chtěla dostát historické věrnosti.
Slunce v úplňku nicméně působí poměrně ukázněně a závěr knihy, která samozřejmě vrcholí upálením Jana Palacha a posledními hodinami v nemocnici, rozhodně čtenáře přinutí k účasti. Silnou stránkou románu jsou především chvíle, které tráví Jan Palach s matkou ve Všetatech, kde se velmi názorně ukazuje, jak se velká historie prolíná s malými dějinami.
Román se tedy vrací k tomu, co je dobré stále připomínat - upálení Jana Palacha, čin, který působí velice intenzivně... Přestože zmínění Poláci znovu mohou říci, že k témuž činu se na protest proti srpnové okupaci Československa odhodlal již v září 1968 Ryszard Siwiec. A čeští peciválové se zas mohou uklidňovat otázkou: Bylo opravdu nutné, aby se tak mladý hoch upaloval? Stejně jako se v souvislosti s případem skupiny bratří Mašínů lze ptát: Museli zabíjet i pokladníka? Což neznamená, že klást si takové otázky nemá smysl - nikoliv ovšem jako něčí výmluvy.
HODNOCENÍ LN ***** Lenka Procházková: Slunce v úplňku
Prostor, Praha 2008, 288 stran
