Provází je řada pověr a zvyků, které se běžně dodržovaly až do poloviny 19. století. V občanském kalendáři tomu tak již není, ale po dlouhá staletí byl den před 1. májem dnem svatého Filipa a Jakuba. Filipojakubskou noc pak lidé odpradávna spojovali s řáděním nedobrých démonických sil.
| Hasiči: Lidé by měli být při pálení čarodějnic opatrní, je sucho | |||
| Pokud se lidé k pálení ohňů rozhodnout, měli by být opatrní a dodržovat základní bezpečnostní pravidla. Větší ohně je lepší předem ohlásit hasičům, aby se zabránilo zbytečným výjezdům. Zapalovat oheň v přírodě je podle nich možné jen se souhlasem majitele pozemku a tam, kde nemůže dojít ke vzniku a šíření požáru. |
|||
Předkřesťanské společnosti považovaly 1. květen za počátek nového půlročí. Na rozdíl od moderní civilizace totiž dělily rok pouze na část studenou a teplou. Lydia Petráňová z Etnologického ústavu Akademie věd ČR řekla, že zvyk pálení čarodějnic pochází od pasteveckých kultur, pro něž přechod ze studené do teplé části roku znamenal konec ustájení dobytka a jeho vyhnání na pastvu. Rychlý přechod ale pro dobytek představoval obrovské zdravotní riziko.
Zatímco dnes by využili služeb veterináře, tehdy se pastevci pustili do magických rituálů. "Bylo totiž potřeba ochránit dobytek před nedobrými silami," vysvětlila Petráňová. Navíc podle ní toto odvětví hospodářství spojené s dojivostí krav tradičně leželo na bedrech ženy. Ta tak měla k nařčení z čarodějnictví opravdu kousek. Kdo jiný mohl za to, že kráva nedojí, než sousedka, které dojila? Den Filipa a Jakuba tak získal zvláštní přechodový status. Jakoukoli změnu pohani obecně démonizovali, a co teprve den před tím, než měli na pastvu vyhnat veškerou svou obživu.
"Cestičky lásky, aneb kdo s kým chodí"
Čarodějnici, jak praví lidová slovesnost, totiž skutečně zhubí jen oheň, a tak se navečer zapálily hranice, hrály se hlučné hry, které měly ježibaby zaplašit, a popíjelo se. Někde se vyhazovala do vzduchu zapálená ometená chlévová košťata, které vyletělo výš, toho čarodějnice odletí nejdál. Jinde se za stejným účelem zapalovaly "čarodky" - hadrové koule omotané špagátem.
O filipojakubské noci se také vysýpaly "cestičky lásky", úzké bílé proužky vápna nebo písku, které vedly od jednoho stavení ke druhému, a na 1. máje zrána už celá vesnice věděla, kdo s kým chodí. Cestičky však nevysypávali jen nezadaným, občas rozvířila stojaté vody i cestička vedoucí k nevěrníkům. Ti, kteří měli políčeno na obrovský poklad, si omotali ruku bílým šátkem a vyrazili v noci na zlaté kapradí, klíč ke všem zámkům.
Moderní doba už poetickým tradicím a zvykům nepřeje, často zůstalo pouze u ohňů, špekáčků a zábavy. Po celé republice se tak i letos budou konat různé akce. Velkou zábavu chystají třeba v Praze na Ladronce. U Perníkové chaloupky v Rábech u Pardubic nebudou ježibaby upalovat, ale "uctívat". V jihočeské Telči je slavit nebudou vůbec, místo nich uspořádá Bratrstvo keltů na tamějším zámku 15. ročník svátku keltské kultury Beltine, který je jedním z nejdůležitějších svátků v keltském světě, ohněm se při něm oslavuje bůh Belen.
