Skončili jsme jednání, vyšli na ulici a ten muž mi vyprávěl příhodu skoro neuvěřitelnou. Jeho dědeček umřel dávno předtím, než on se narodil, ale v rodině se na něj vzpomínalo vždycky s otázkou, kde vlastně je pohřbený. Jaksi se ztratili svědkové i dokumenty. Vnímalo se to jako vina a byly pokusy vypátrat jeho hrob. Nic. Před několika lety tento muž jel tramvají právě tudy, okolo Veletržního paláce, a napadla mu myšlenka na dědečka. Vystoupil z tramvaje a šel: měl nejasnou představu, že tu někde je hřbitov. Našel ho, šel na něj a došel rovnou ke hrobu svého dědečka. – Jsou tedy jakési síly. A ve všech případech, o kterých jsem slyšel, účinkují pomocně. Jsem rád.
Před několika dny jsem v Dobřichovicích pálil dopisy několika zesnulých: se vzpomínkami na ně a s pocitem, že jsem jim zůstal něco dlužen. To mám u všech svých lidí. Například Karel Kosík: jsem vinen, že jsem ještě za jeho života nepřečetl řádně, co psal; protože jeho osoba byla mnohem přitažlivější. A rozešli jsme se špatně: nedorozuměním. Zdeněk Urbánek: když pominuly naše pracovní vztahy, pominuly i naše styky. Jemu to možná chybělo, on se už špatně pohyboval, a já za ním nešel...
Josef Zeman: měl na můj život mnohem větší vliv než někteří bližší, a umřel v opuštěnosti, kterou si přímo zorganizoval. On zřetelně dával najevo, že se loučí: rozdával své věci. Ale o něm jsem aspoň něco napsal, jen nechodím na jeho hrob, protože žádný nemá. Máme tu jednu krásnou věc od něho: pětihrotý železný svícen, který vykoval. Měl rád kovářskou práci. Ještě nikdy jsme na něm nezapálili svíčky: připadalo mi to moc pohřební. Pan Beneš, Vlastimil, malíř: s tím jsme ve styku pořád, mezi jeho obrazy. Ten si v nemocnici vytrhal všecky hadičky z těla: nevěřil v uzdravení, umřel. Takovou vášeň bych u něj nečekal: když jeho obrazy jsou tak pokojné... Pavel Verner, komentátor Práva, s nímž jsem chodil na zpěv do Wlastenců: umřel nedávno nečekaně, mladý, a já měl pocit, že je to nedorozumění, které se má vysvětlit. – Jmenuju tu jenom osoby známé čtenáři aspoň jménem.
V minulých dnech se psalo o Jiřím Křižanovi. Já se až z nekrologů dovídal, kdo to vlastně byl a co dělal. Mluvil jsem s ním jen jednou v životě a náš rozhovor měl z každé strany jen jednu větu. Prvně jsem ho potkal, když ho Eda Kriseová přivedla na naši tajnou kvartální schůzku Obsahu u Ivana Kadlečíka v Pukanci. Přivedla, s nikým se neporadila, cizího člověka: bylo to cosi opovážlivého, ale byla to Eda. Představila ho a on o sobě také promluvil: proč se rozhodl přejít odkudsi k nám. Ten muž měl později v rozhodující chvíli na mne veliký vliv, o němž nevěděl. Bylo to onoho dne v listopadu 1989, kdy Letenská pláň byla plná národa. Na tribuně slavní lidé. Šel jsem tam tedy, že také promluvím. U schodů stál muž, který se mě zeptal: „O čem budete mluvit?“ Psal jsem o tom už jinde: jak mě to urazilo, že jsem se otočil a šel pryč. Ten muž, jménem tedy Křižan, měl ovšem právo se mne tak zeptat, ale já jsem zřejmě ucítil jakýsi vyšší signál, který mě zachránil před hrůzami politiky.
