Podobný názor ve svých vzpomínkách vyslovuje také francouzský malíř Balthasar Klossowski de Rola, tvořící pod jménem Balthus.
K napsání vzpomínek ho jednak vyzývali přátelé, jednak donutily okolnosti, zvláště řada mýtů, zaručených i nezaručených pověstí, které obklopovaly malíře, žijícího od roku 1977 se svojí ženou a dcerou v horské samotě Rossiniere ve Švýcarsku.
Malíř, jehož dílo se dlouhou dobu buď přehlíželo, anebo bulvárně skandalizovalo, se narodil v Paříži 29. února 1908. Měl polské předky a ke svému slovanskému původu se hlásil také jako hluboce věřící muž, katolík, jenž každý den (a každý obraz) začínal modlitbou. Byl a zůstal aristokratem rodem i duchem a ovšem také malířem, který měl to štěstí stát při zrodu avantgardních směrů a přátelit se s nejslavnějšími umělci své doby. Ta obsáhla téměř celé století.
Balthus vzpomíná na umělce, které rodiče zvali do domu – malíře Denise, Moneta, Bonnarda, básníka R. M. Rilkeho (jenž v roce 1921 jedenáctiletému chlapci napsal předmluvu k cyklu komiksových kreseb), a také přátele, které měl mezi malíři později, Deraina, Picassa a Giacomettiho. Vzpomíná také na přátele a návštěvníky, kteří za ním přijížděli do Rossiniere: „Jaká radost, když nás navštíví Philippe Noiret nebo Bono, ten zpěvák, U2 se myslím jmenuje jeho rocková skupina, přinášejí nám svou radost ze života, svou laskavost!“ Nu, vzpomínky od Rilkeho po Bona, tomu se už může říkat jedna lidská paměť.
Nanebevzetí mrtvého dítěte Zvláštní postavení mají vzpomínky, jimž události dodaly ráz osudových znamení a zjevení: smrt přátel spisovatelů – Saint-Exupéryho a Alberta Camuse: „Teď se mi vybavilo, jak jsem se zmínil o Saint Exupérym, že mi poslal svou patrně poslední pohlednici. Je na ní datum 31. července 1944, tedy den před jeho zmizením.“
A podobná příhoda zhruba po patnácti letech, 3. ledna 1960: „Alberta Camuse si pamatuji jako nesmírně hodného člověka. (...) Ještě den před svou nehodou mi poslal jednu ze svých knih – myslím, že to byl Pád – a napsal mi tam téměř prorocké věnování:,Tobě, který umíš udělat jaro, posílám svou zimu.‘“ A konečně třetí, nejosobnější zážitek: „Smrt našeho prvního dítěte, které jsme měli s hraběnkou Setsuko, zemřelo tak malé v najednou zezlátlém světle tureckého pokoje Villy Medici. Hraběnka si ten otřesný okamžik pamatuje jako zjevení a nanebevzetí našeho drahého dítěte v zářivém světle. Možná proto máme tak pevnou víru, pro tu jistotu světla, jeho výskyt mě tak často zaměstnával, chtěl jsem zachytit jeho oslnivý jas. Proto je malování jakýmsi stavem milosti. Do malířství se nevstupuje beztrestně. Musíte být malířství hoden.“
Pro malíře bylo největší hodnotou světlo, první věta Pozdních vzpomínek zní: „Musíte se naučit číhat na světlo.“ Další hodnota, na kterou Balthus klade důraz, je pomalost, upozorňuje ovšem, že v současnosti je právě pomalost malířské práce zneuznávána. V kresbě jsou těmito hodnotami přesnost a pravdivost. Balthus těchto vzpomínek nemá rád nic příliš naivního nebo humorného, také snovost a spekulativnost her povýšených na umělecké dílo, na mnoha místech knížky proto odmítá uměleckou teorii i praxi surrealistického hnutí, tedy okruhu lidí, mezi nimiž měl zároveň celou řadu přátel.
Balthusovým nejoblíbenějším malířem je v roce 2000 ještě stále renesanční umělec Piero della Francesca, jehož fresky kdysi pro sebe objevil v mládí. U současníků často konstatuje nedostatky. Chagalla nemá rád pro jeho umělou naivitu a Rouault se mu zdá být nudný a bez invence. Dalího přiřazuje k surrealistické obrazové veteši a naopak obdivuje Miróa. „Miró toho mnoho vynalezl, v něm je nevinnost, mládí, lidská pravda ve figurách a tvarech a všechno to nejsou jen kolečka, jak se mu posmíval Picasso.“ Nejmilejším Balthusovým přítelem zůstává i v těchto vzpomínkách Alberto Giacometti.
Jejich autor byl přesvědčen o tom, že v malířství, jemuž zasvětil celý svůj život, by neměl existovat příběh a nemělo by být autobiograficky soustředěné na vlastní osobu, v obraze (podobně jako v básni) měla by především být „strašlivá svoboda a plachá divokost, která ničeho nežádá“.
Doba se ovšem změnila a měnil se i Balthus. Když ho v roce 1965 požádal kritik John Russell o text, v němž by objasnil některé životní detaily, odpověděl telegramem: „Začněte takto: Balthus je malíř, o němž se nic neví. A nyní se podívejte na jeho obrazy.“ Po třiceti letech v roce 1995 napsal malíř ke své výstavě v Číně zdravici: „Žádal jsem je, aby ke mně byli shovívaví, protože to, co jim předkládám, je práce člověka, který se snaží vymanit z chaosu, jenž ovládá konec 20. století.“
Knihu vhodně doplňuje úvodní text a reprodukce nejdůležitějších obrazů, výstižná studie Paula Lombarda a „Cesty za Balthusem“, které v roce 2000 vykonali čeští poutníci, básník Miloš Doležal a malíř Jiří Šťourač. Text obsahuje také rozhovory s malířem a jeho ženou, hraběnkou Setsuko. Kniha pozdních vzpomínek je dílkem mimořádným a užitečným, nejenom pro malíře, kteří začínají pracovat v době plné nejistot a zmatků.
***
Balthus: Pozdní vzpomínky
Jak je zaznamenal Alain Vircondelet Přeložila Jana Spoustová, vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2010
Balthus
29. února 1908, Paříž – 18. února 2001, Rossiniere, Švýcarsko
O autorovi| JIŘÍ OLIČ, Autor je historik umění
