Předvečer 17. listopadu - Noviny řešily veksláka, masakr v JZD a kádrové změny na Balkáně
PRAHA Ráno 17. listopadu neměli Češi a Slováci žádný důvod předpokládat, že se probudili do výjimečného dne. Noviny sice tak jako v minulých dnech opatrně informovaly o převratných změnách v ostatních sovětských satelitech. Československo se ale stále zdálo být výspou pohodlné strnulosti.
Zřejmě jen málokterého čtenáře Rudého práva vzrušila hlavní zpráva novin, že v polovině prosince proběhne 16. zasedání ústředního výboru strany, ani článek o chystaných oslavách kulatého výročí 17. listopadu. To článek s nicneříkajícím názvem Četné kádrové změny naznačoval, že ledy se pohnuly už i na Balkáně. Oznamoval totiž, že po dlouhých pětatřiceti letech zamířil do politického důchodu bulharský „rudý car“ Todor Živkov.
Noviny se ale věnovaly především řadě drobných, dnes dávno zapomenutých událostí. Například tehdejší „bulvár“ Večerní Praha věnovala prostor skvělému, nicméně beznadějně zpozdilému objevu jedné pražské důchodkyně. „Na základě dopisu Marie Lydie Šimůnkové jsme se dozvěděli, že její otec Alois Slepička, železničář z nádraží v Hybernské ulici, půjčil ještě neznámému Leninovi v Praze v roce 1912 kožich... Navíc uvedla, že u jejího otce... Lenin spal dvě nebo tři noci,“ informovala na straně sedm populární Večerka.
Zprávě o kožichu se Rudé právo snažilo chabě konkurovat článkem o pohřbu legendární La Passionarii - nesmlouvavé hrdinky španělské občanské války Dolores Ibárruri. Herci kazí řidiče Do útoku přešel deník ústředního výboru KSČ textem „Ještě nejde o život“, ve kterém se pustil do povolené kritiky nešvarů socialistického hospodářství. Tentokrát Rudé právo za neschopnost vyrobit dostatek kvalitního nářadí tepalo státní podnik Narex. Léčbou měla být perestrojka: „Nastávají očekávané změny v řízení... žádné určení, kolik má vyrobit šroubováků a jaké, kolik kleští a kolik kladívek... To záleží už jen a jen na jeho úvaze. Bude to tedy nyní se zásobováním nářadím lepší, nebo horší?“
Deníku vadilo i nevýchovné působením normalizačního seriálu Druhý dech, ve kterém exceloval Josef Abrhám coby nekonvenční ochránce telat. „Kromě jiného se v něm dost jezdilo autem... Ale s podivem jsme sledovali, že herec řidič nevěnuje pozornost cestě před sebou, nýbrž se živě baví se spolucestujícím... Spádu děje to snad prospívá, ale nezapomínejte, že příklady táhnou, zvláště ty špatné,“ napsal do své glosy „Herecké šoférování“ autor Svatopluk Šťastný.
To Večerka se tvářila o poznání pozitivněji, když na první straně dostal obrovský prostor článek „Projektant na knoflíky“, který se věnoval počítačovým výbojům Projektového a inženýrského závodu s. p. Průmstav. „Zmáčknutím knoflíku začne pracovat počítač a na obrazovce se objevuje projekt domu. Zatím jeho tvar, pak na požádání i vnitřní uspořádání místností a pater,“ psaly noviny v době prvotního počítačového okouzlení.
Večerní Praha také obyvatele Prahy informovala o tom, co vlastně podle výsledků čtenářské ankety nejvíce chtějí. V hitparádě zvítězilo přání, že „městská konference KSČ by měla projednat, jak razantněji prosadit všechna usnesení ke zlepšení chodu našeho města“. Na druhém místě se umístil požadavek, aby Pražané důsledně dodržovali vyhlášky o čistotě a vůbec pečlivěji chránili životní prostředí. Třetí místo obsadilo tradiční volání po pořádku. „V oblasti morální obrody života města voláte po citelnějších postizích narušitelů zákona a po pěších hlídkách VB,“ psal deník.
Hekatomba v Brťové-Lipůvce Zločin koneckonců nespal ani za socialismu. Důkazem může být zpráva Večerní Prahy o dopadení zloděje, který šroubovákem vypáčil sedm veřejných telefonů a přišel si tak na šest tisíc korun. Rudé Právo pak trumfovalo krátkou zprávou o neštěstí v Brťové-Lipůvce: „Hlídací pes vyplašil ve středu v JZD v Brťově-Lipůvce v okrese Blansko 630 ovcí. Shlukly se a osmdesát sedm se jich udusilo. Škoda je přibližně sto tisíc korun.“
Viníka ovčí hekatomby jistě nečekalo nic pěkného. Tvrdou pěst předlistopadové justice ostatně jasně demonstroval list socialistické strany Svobodné slovo. Ten přinesl zprávu ze soudu s Milanem Lučanem, který „pod různými záminkami, že obstará nedostatkové zboží a západoněmecké marky, vylákal na občanech více než 100 tisíc korun“. Za své zločiny dostal osmatřicetiletý Žatečan desetiletý trest.
Média se stále ještě opájela skvělým úspěchem československých fotbalistů, kteří díky dva dny staré bezbrankové remíze s Portugalskem postoupili na mistrovství světa do Itálie. Psalo se ale i o zemětřesení, které 15. listopadu zasáhlo slovenskou Bánskou Bystricu, včerejším koncertu britského popového dua Erasure či změně podoby odznaku pražských revizorů.
K bití studentů se teprve schylovalo a největší řež tohoto rána se tak odehrála na třetí straně Rudého práva v rubrice „Z domácí pošty“. Právě tady několika reakcemi vyvrcholil lítý boj o podomácku vyrobené sušáky na prádlo, který už v říjnu rozpoutala Jaroslava Fižová z Tábora, podle jejíhož názoru jsou sušáky nevzhledné a hyzdí okna a balkóny bytů. Tnula do živého. „Kdyby v domě o čtyřiceti rodinách měli všichni sušit prádlo před domem... asi by o šňůry byla rvačka... Ženy ze sídlišť nejsou ani líné, ani nechtějí hyzdit životní prostředí. Nic jiného jim však nezbývá,“ namítala například Marie Korálová z Prachatic.
Na to, že již večer začne strmý pád socialistického experimentu v Československu, nešlo opravdu usuzovat z vůbec ničeho. Dokonce ani z článku s mnohoslibným titulkem „Ledy se pohnuly“. Ten totiž přinášel banální sdělení, že Císařská louka bude „opět domovem sportu a rekreace“.
***
Před 20 lety
Pátek 17. listopadu 1989
Měl to být den jako každý jiný
Ráno normálně vyšly noviny a snad nikdo z nich nemohl nabýt dojmu, že se již večer po jedenačtyřiceti letech začne hroutit komunistický režim.
Všechny deníky pochopitelně informovaly o nadcházejícím 50. výročí popravy devítí českých studentů nacisty či o plánovaném 16. zasedání ÚV KSČ. Jádro novin ale tvořily poklidné nepolitické zprávy o hádce žen kvůli venkovním sušákům na prádlo či neschopnosti státního podniku Narex vyrobit dostatek kvalitního nářadí.
Pronikavou změnu ostatně nepřinesl ani následující den, když například sobotní Rudé právo informovalo o brutálním zásahu na Národní třídě jen krátkým šestačtyřicetiřádkovým článkem s nicneříkajícím titulkem „Demonstrace studentů“.
