Evangelium podle Brabence, čili chrlivý tok vyprávění muzikanta a básníka Vratislava Brabence (1943), známého především z kapely Plastic People, zaznamenala s pokorou a vstřícností dávných evangelistů Renata Kalenská.
Setkávání známého umělce a zkušené novinářky, ověnčené Cenou Ferdinanda Peroutky, probíhalo od června 2009 do srpna 2010. Čtenáři výborně prodejného žánru rozhovorů s nejrůznějšími hvězdami nechť se ale připraví na pekelnou jízdu. Oba hovořící jdou podle Vladislava Vančury „na život se sekerou jako na medvěda“, čili brutálně a bez obezliček, překřikují se, chechtají eskapádám, při kterých čtoucímu občas padá čelist, ať jsou to estébácké sadistické vtípky či opilecké historky, dojde i na společný hořký pláč. Do rozhovoru telefonují přátelé, zní cinkání lahví, vstupuje sem batolící se synek Kalenské Mikoláš.
Četné přestávky v rozhovoru jsou zaviněné indispozicemi Brabence, který se zdráhá pokračovat, nebo se někde „vožral na plech“ či leží v nemocnici.
Tématem jsou 50. léta a stín šibenic, muzikantské začátky a hospodské rvačky, odkud pochází zpřerážený nos umělcův, pak kriminál, emigrace, návrat a další hraní v kapele. I ty notoricky známé části životaběhu „Plastika“ Brabence, jazzmana a básníka, který by zřejmě existoval „před Plastiky i po nich“, jsou tu nasvíceny znova, čistě po brabencovsku. Tedy s drsným humorem a s těžko popsatelným vědomím všehomíra, s kterým je básník ve při, ať už trčí ve vězeňské díře, medituje v divočině či do sebe lije alkohol.
Ivan Jirous v eseji z roku 1981 nazval výchozí pozici svého přítele „delirantní optikou“ a jeho texty, ve kterých se mele přiboudlý pach kocovin s horoucím dechem všeho živého tvorstva, „rouhačskými litaniemi“. Poněkud rouhačským by se mohl zdát i název rozhovoru, upomíná ale na jeden z určujících momentů, který Kalenská dokázala vyhmátnout. Při studiu na bohoslovecké fakultě, ze které Brabenec odešel (1969) ne z politických důvodů, jak je tradováno, ale kvůli „chlastu a holkám“, totiž v kostele zahlédl místo za oltářem, kde se ukládaly „smetáky, mokrý hadry, kýbly“ a řekl si: „Tak tohle je to místo, kde bydlí Pán Bůh.“ Tohle je to zcela brabencovské vidění zdola, a Bůh či cesta k němu je stále středem Brabencovy surreálné poetiky a podstatným spouštěčem jeho psaní.
A je-li řeč o jeho textech, Brabenec se stále vrací k roku 1973, kdy Plastici na jeho popud skončili s přejímáním skladeb anglosaských vzorů a zhudebněním Bondyho a právě Brabencovy poezie se začali zabývat lidskou situací „teď a tady“, což ovšem moc rozběsnilo do nepříčetnosti. „Rock and rollový písničky hraje každej blbec. Zajímají mě projekty na něco zaměřený, aby to mělo ducha,“ říká Brabenec o své volbě, která vedla - zjednodušeně řečeno - i k roztržce s Milanem Hlavsou.
V poslední části knihy už jsou dějinné zákruty vesměs vyřčeny a ze zpovídaného se dere smutek a únava. „Sebevraždy páchají lidi, kteří jsou plní síly. a já jsem teď vyčerpanej.“ Kalenská se nesnaží z Brabence dělat hrdinu za každou cenu. V situaci, kdy je zřejmě sama tak trochu bezradná, co dál, bere na pomoc Evu Turnovou, Brabencovu kamarádku z kapely, a je to výtečná volba. Znavený umělec kupříkladu Turnové nabízí sňatek, „až bude stará“, a ona mu zcela po brabencovsku odpovídá: „Až já budu stará, tak ty budeš mrtvej.“
A veselým sněním o smrti také tenhle divoký rozhovor končí.
Evangelium podle Brabence
Rozhovor Renaty Kalenské Torst, 2010, 290 str.
