Českou politikou a médii obchází přízrak štýrského obrněnce Pandura. To jméno nemá nic společného s panterem, ale jmenovali se tak příslušníci „elitních“ komand, kteří v 18. století (v rámci boje s Turky) vesele terorizovali i pokojné obyvatelstvo na obou březích Dunaje. To je ale věc Rakušanů, konec konců se pro tank hodí takové jméno více než třeba Mozart nebo Fritzl.
Mnohem důležitější však je, proč něco tak nesmyslného, nepraktického, archaického a samozřejmě příšerně drahého chce nebo chtěl (?) tento stát pořizovat. Nemyslete si, já vím, o čem mluvím, neboť jsem potenciální motostřelec: nedostudovaný a pro nekázeň vyloučený, ale přesto dlouholetý nedobrovolný frekventant vojenské katedry FF UK, obor „bigoš“, jak se z jakýchsi důvodů ve vojenském slangu říká pěšákům (a také polskému kříženci boršče se segedínem).
A díky této životní zkušenosti mám tedy jistý vztah k bojovému vozidlu pěchoty čili bévépéčku - onen Pandur není nic jiného. Je to vztah hluboké nenávisti a opovržení. Ještě teď, po více než dvaceti letech, cítím, jak hluboce tu svinskou kovovou obludu nesnáším.
Nasoukali jste se tam, zapadl za vámi těžký poklop, byl tam smrad a brzo vydýchaný vzduch, samopal jste prostrčili takovou dírou, kterou jste neviděli nic, a pak se to se strašným rámusem rozjelo. Životnost v boji se prý odhadovala na devět minut, pak byl váš bojový úkol v rámci plánovaného útoku vojsk Varšavské smlouvy splněn a vy jste se mohli odebrat i s bévépéčkem do věčných lovišť.
I sami oficíři připouštěli, že je to pojízdná rakev a hodí se tak na přehlídky. Jeden lampasák s leskem v oku říkal, že jeho životním snem je projet se s BVP po Václavském náměstí. Touhy zelených mozků jsou věčně zelené.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
