Zároveň je nutné říci, že literární ceny svůj smysl mají a jsou užitečné a člověk se může na ně i těšit - pokud není škodolibý či škarohlíd. Ten smysl je dvojí: zaprvé slouží oceněným autorům jako jistá ceremoniální odměna za námahu, kterou museli vynaložit. Je-li cena honorována, pak je to příspěvek do rozpočtu, někdy - a u některých - docela podstatný. Druhý důvod je samozřejmě propagační, neboť je to způsob, jak na dílo či tvůrce upozornit, jak ho dostat na stránky novin a tak dále. Se skutečnou hodnotou literární to nemusí mít nic společného.
Literárních nebo knižních cen a ocenění je celá řada, málokdo v tom má přehled. Jsou ceny tradiční, ke kterým můžeme počítat Cenu Jaroslava Seiferta, jež má kořeny v opozici, ceny státní, které si vymyslel Pavel Tigrid, když byl ministrem kultury, je tu cena Karla Čapka, kterou se odměňují mezi sebou humanisté (nic proti tomu), jsou ceny oborové, časopisecké, nakladatelské... Většinou se ty ceny předávají mezi svými, v nějakém sále, moderátor, pokud nějaký je, s vtipy spíš šetří a hudební doprovod bývá nenáročný, třeba nějaké to kvarteto. Na stolech je rozlévané víno a jednohubky. Tak to většinou bývá a tak to bylo až do té doby, než se objevila Litera, která se po svém sponzorovi ze sodovkárny jmenuje Magnesiová. Vymyslel ji Pavel Mandys a dnes už je to úřad. Hořčík se odstěhoval do TV Magnesia se od ostatních cen podstatně liší tím, že se stala cenou televizní, ba že je přímo koncipována jako televizní pořad. To podstatně určuje její podobu a charakter. Není už to jen tak obyčejné předání ceny, nýbrž je to napůl soutěž s prvky psychologického dramatu. Jeho součástí je strategie jakéhosi stupňovaného napětí, jež je odvozené nejspíš z Oscarů, zcela jistě z amerického showbyznysu. Spočívá to v tom, že se několik měsíců předem vyhlásí jména nominovaných, pak se rozjede kampaň, pretendenti se objevují v tisku a v televizi, poskytují rozhovory, vystupují na čteních. Jde tedy o jakési self promo, otázka je, zda se tu propagují knihy, nebo onen pořad, což v mediálním věku splývá v jeden chuchvalec a kouše se do ocasu jak onen Oroboros. Zároveň je nutné přiznat, že knihám se tak skutečně může dostat jisté pozornosti - a některý spisovatel je tvor společenský, tak mu to i přijde vhod.
Konečně je onen den a v sále se shromáždí publikum. Většinou se dobře zná a chodí pravidelně, což je také tím, že tzv. literární obec je i s moravsko-slezskou částí poměrně dobře přehlédnutelná, takže po pár letech pobytu o sobě vědí skoro všichni, což neznamená, že se mají rádi. Někteří se třeba ani nezdraví, nebo se zdraví způsobem, kdy je lepší se nezdravit. Obecenstvo se tedy usadí a čeká, až skončí reklamy a začne přímý přenos.
Tady je základní role moderátora a scénáře, který mu scenárista večera napíše (letos Benjamin Tuček). Zatímco bez televize by bylo takové předávání asi podstatně jednodušší, ba i přirozenější a konferenciér (zde je možné ještě použít to archaické slovo) by jednoduše a bez průtahů ohlásil vítěze, tady je naopak nutné činit pravý opak.
Moderátor strhává většinu pozornosti na sebe, on je ten, na kterého se publikum doma i v sále soustředí a jehož výkony se po skončení hodnotí. Už druhý rok je moderátorkou literárních cen herečka a žena vamp Anna Geislerová, kterou pořadatelé šťastným gestem spojili showbyznys s literaturou do dráždivé směsi. Na Geislerové je typické, že její stylizace do ženy, která o literatuře nic neví, je zároveň její velkou předností, neboť v určitém typu intelektuálů může vzbuzovat tajnou představu, že oni by mohli býti těmi zasvětiteli. Jiný druh vzdělanců bude naopak vždy iritovat a její angažmá utvrzovat, že se jedná o pokleslou záležitost, která již s vážnou literaturou (pro ně je literatura vždy vážná) nemá co dělat. Pro jiné to bude zajímavá mesaliance a případ pronikání nízkého s vysokým, což se jim často líbí i v literatuře a umění vůbec. Nedělní výkon Anny Geislerové se proto ocitá mimo hranice posuzovatelnosti, buď je to blbé od začátku a se vším všudy, nebo by si člověk od ní nechal předčítat i jízdní řád.
Během večera pak proto nominovaní bývají napjatí, pak při vyhlašování překvapení a upřímně nebo předstíraně šťastní. Naopak ti, kteří nevyhráli, dělají, že to nevadí a že to vítězům přejí. Toto celé je bez televizních kamer poloviční. Teprve televizní záběry mohou odhalit, jak se tito lidé tvářili, jaké drama se odehrávalo či jak je to nechalo chladným. Problém je, že většina lidí je na něco takového zvědavá jen tehdy, když dotyčného trochu mediálně zná. V případě spisovatelů není nic takového zaručeno. Oni však na chvíli mohou sehrát roli, kterou sami už mnohokrát viděli v televizi a každý si ji už i trochu nazkoušel. Je to vlastně přirozené a lidské. Každý je rád, když ho někdo pochválí. Proto pochvalme i tu paní Literu Magnesiovou.
***
Ceny Magnesia Litera 2010
Nazí zmizet do domku na vinici
Kniha roku:
Petra Soukupová - Zmizet (Host)
Nakladatelský čin roku:
Dílo Milady Součkové (Prostor)
Překladová literatura:
David Lodge - Nejtišší trest (přeložil
Richard Podaný; Mladá fronta)
Objev roku:
Jiří Hoppe - Opozice ’68 (Prostor)
Literatura pro děti a mládež:
Iva Procházková - Nazí (Paseka)
Literatura faktu:
Ivan Klíma - Moje šílené století
(Academia)
Próza:
Ivan Matoušek - Oslava
(Revolver revue)
Poezie:
Viola Fischerová - Domek na vinici
(fra)
Cena čtenářů:
Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty
Schnirch (Host)
