„Vážená paní soudkyně, byl bych rád, kdybyste mi roku 2044 pěkně předala osobně na pavilonu 14 PL Bohnicích buďto občanský průkaz, nebo holandský pas, protože si připadám jako Bludný Holanďan,“ píše se v podání, které v únoru roku 1994 přišlo na Obvodní soud pro Prahu 8.
S touto žádostí, adresovanou Víle Amálce, soud mnoho starostí neměl. Autor, jehož jméno soud nezveřejnil, byl totiž zapsaný v seznamu nesvéprávných osob. Takové štěstí ale soudci často nemají. Seznamy má totiž každý soud vlastní a jejich centrální registr neexistuje. V případě, že by podobné podání přišlo z Brna nebo sousedního pražského obvodu, by se jím soud zřejmě začal zabývat.
Nejvíce soudy zdržují chroničtí kverulanti
„Co přijme podatelna a dostane razítko, prostě do koše hodit nesmíme,“ vysvětluje šéf Soudcovské unie a předseda Obvodního soudu pro Prahu 1 Jaromír Jirsa. V takovém případě soudce stěžovateli obvykle odepíše a vyzve ho, aby své podání doplnil. Tedy aby srozumitelně vysvětlil, co chce a s kým je vlastně ve sporu. Teprve když k upřesnění nedojde, může soud podání odmítnout.
Takovým neúplným žádostem se oficiálně říká nejasné podání a v soudní hantýrce prostě „blábol“. Podle Jirsy jich na běžný soud chodí ročně stovky a desítky z nich jsou zcela kuriózní. Proti odmítnutí se může pisatel odvolat a řada zjevných nesmyslů proto končí až u Nejvyššího soudu. „Není to věc, která by soudy brzdila nejvíc ze všeho, ale samozřejmě to zdržuje,“ krčí rameny Jirsa.
Mnoho nejasných podání přichází od chronických kverulantů. Ti si stěžují neustále a prakticky na cokoliv. Svazky jejich žalob obsahují i několik set stránek a na soudech je už dobře znají. Někteří z nich jsou zbaveni svéprávnosti, většina ovšem ne.
Mezi permanentní stěžovatele patří i „Bludný Holanďan“, který si bez jakéhokoliv bližšího upřesnění stěžoval například na to, že „supermarket, Praha 8-Karlín není v souhlase k ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 47/1992“. Tedy nemá s někým, asi s autorem, „rovné postavení v občanskoprávních vztazích“.
Kuriózní je i předloňská žaloba dalšího kverulanta na Haló noviny. Ty se měly dopustit sabotáže, když odmítly uveřejnit autorovy „informace o úmyslném ničení našeho státu“. Své informace stěžovatel získal „porovnáním hlavních bodů Akčního programu Sudetoněmecké strany z roku 1938“ a zjistil, že „je proti nám uskutečňován tento ničivý nacistický program“.
Na české soudy se ovšem lidé obracejí s ještě daleko podivnějšími žádostmi. Jejich autoři třeba chtějí, aby okresní nebo obvodní soud vyřešil mimozemskou agresi „z hvězdného prostoru nebo Bermudského trojúhelníku“.
Notoričtí kverulanti nesužují jen soudy, ale i další úřady. Podle psychologa Petra Šmolky je charakterizuje hlavně jejich fanatismus. „Je to takřka diagnostická kategorie. Mají trochu společného se závislými lidmi,“ vysvětluje Šmolka. Některým podle něj jde o „hru a pomstu“, pro jiné se stalo stěžování životní náplní. „Tady jde především o starší lidi, u kterých se rozvinulo paranoidní vnímání světa,“ dodává psycholog.
Chyby ale podle Jirsy dělají i samotné soudy. Pěkný kopanec se povedl například jednomu bratislavskému soudu, který v roce 1996 postoupil do Prahy z „důvodů vhodnosti“ jeden spis. „Soudkyně si zřejmě neuvědomila, že federace už léta neexistuje,“ uzavírá Jirsa.
