Ačkoli slavný příběh o francouzské národní hrdince a patronce inspiroval mnoho literátů, výtvarníků i skladatelů (mj. Verdiho nebo Honeggera), Čajkovského Panna orleánská bývá uváděna velice poskrovnu. Přitom právě od této „výpravné“ opery - jediné na neruský námět - která nezapře inspiraci ve velké francouzské opeře a opírá se o „zaručenou“ předlohu Friedricha Schillera, si Čajkovskij sliboval mezinárodní úspěch. Byl to ale nakonec o tři roky dříve premiérovaný Evžen Oněgin a o devět let starší Piková dáma, které tohoto ruského romantického skladatele trvale zařadily do světového operního kontextu.
Kárání nebeských hlasů Základem plzeňské inscenace je hudební nastudování Jiřího Štrunce, který s přehledem vystavěl architekturu velkých tableau. Orchestr pod jeho vedením hrál soustředěně, s nasazením a sbor pod vedením Zdeňka Vimra se v tak rozsáhlé úloze vypjal k výkonu, který svou přesností a především zvukovou stmeleností lze v našich souvislostech označit za mimořádný. Podařilo se vyjádřit velkolepost sborových scén s působivými gradacemi (zejména znamenité díkůvzdání a Johančino loučení s domovem), obřadností, válečnou vřavou, hřměním nebes i truchlivostí. Vycházela ovšem i jímavost Johančiných úzkostí nebo vášnivá vroucnost milostné scény Johanky s Lionelem, která vrcholí káráním nebeských hlasů připomínajících její poslání.
Na takovém vyznění se podíleli namnoze výborně vybraní sólisté. Především Veronika Hajnová Fialová měla pro titulní roli (hrála se mezzosopránová verze) pevný hlas bojovnice a vzhled půvabné křehké dívky. Právě díky tomuto kontrastu vytvořila životnou postavu, v níž skloubila bojovné odhodlání mystické, ba až fanatické intenzity a prostou „holčičí“ pochybnost nad martyriem nadpozemského poslání.
Odvážná pevnost Johanky se dostala do zřetelného protikladu se slabošstvím dauphina Karla, které přesně postihl Jan Adamec i v submisivním vztahu ke své milence Agnes, jejíž panovačnost i neschopnost empatie vyjádřila Ivana Veberová. Je otázka, nakolik Alexander Beň s měkkým barytonem typově odpovídal francouzskému rytíři Dunoisovi - vycházela mu spíše jeho šlechetnost než válečnická zmužilost. V -tomto směru bylo obsazení Jiřího Hájka jako burgundského rytíře Lionela přesnější včetně energie, kterou vložil do scén s Johankou jako její zajatec i milenec.
Kontroverzní basová role Johančina otce, který není schopen pochopit svoji dceru a v Čajkovského pojetí je to on, který ji přede všemi nařkne ze spolčení s ďáblem, měla v podání Romana Vocela podobu prostého venkovského milujícího táty, který si neuvědomuje své chování a až před smrtící hranicí si otřesen uvědomuje, co způsobil.
Režisér Zbyněk Brabec v dnešní záplavě inscenačních schválností a pseudoefektů opět potvrdil, že ctí partituru a věří hudbě. Dal prostor jejímu vyznění, což podtrhl i výrazy tváří jednotlivých představitelů (včetně sboru!). „Číhal“ na vhodné chvíle, do kterých zkoncentroval přesně zacílené a čitelné herecké akce, jimiž prohluboval charakteristiky postav a dodával přehlednost situacím na oproštěné scéně Jana Kříže. Vyvaroval se i neohrabaností válečnických scén využitím zkušených šermířů.
Příliš „umělohmotný“ horizont „Odvyprávění“ příběhu prostřednictvím klíčových živých scén za tylovou oponou už během předehry však působilo až příliš popisně. V této koncepci při zachování stylizace 15. století kostýmy Elišky Ondráčkové se ale igelitové pásy vykrývající horizont mezi kašírovanými rozvalinami zdí jevily jako nesourodý prvek. Fungovaly dobře jako plátno pro projekci lesíka, ale ani variabilní práce se světlem nedokázala potlačit jejich „umělohmotnost“. Závěr s prostým nasvíceným křížem, který se vytažením příčky změní v kůl popravčí hranice obklopené ohněm, byl ovšem strhující. Je dobře, že plzeňský soubor nepromarnil příležitost a ukázal tak vzácný Čajkovského operní titul v soustředění na podstatu tohoto díla.
***
HODNOCENÍ LN
****
Petr Iljič Čajkovskij:
Panna orleánská
Dirigent: Jiří Štrunc
Scéna: Jan Kříž
Kostýmy: Eliška Ondráčková
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Marcela
Benoniová
Premiéra 24. ledna 2009
Závěr s křížem, jenž se vytažením příčky změní v kůl popravčí hranice, byl strhující
