Vroce 1723 vydal presbyteriánský kněz James Anderson zednářský manifest, který je znám jako Andersonova konstituce a s malými úpravami platí dodnes. Podle tohoto textu jsou dveře zednářských „dílen“ otevřeny všem lidem mužského pohlaví s výjimkou hloupých ateistů, bezbožných nevzdělanců a mužů špatných mravů (v původním textu byli vyloučeni také eunuši a mrzáci).
Podle politologa Petra Orta je zednářství politické hnutí zvláštního druhu. „Toto hnutí vzniklo zcela zákonitě a přirozeně jako jednak filozofický, jednak politický předvoj rodící se občanské společnosti,“ píše Ort v knize Svobodné zednářství. Zednářské ideje jsou podobné osvícenským ideálům. Důraz je kladen na osobní zdokonalování, toleranci, dodržování základních morálních principů, šíření humanitních ideálů, vzájemnou rovnost. Nikoli náhodou byli téměř všichni významní osvícenští myslitelé zednáři (např. Voltaire, Montesquieu, Diderot či Benjamin Franklin).
Již od počátku se zednáři potýkali s nepřátelstvím katolické církve. První papežskou bulu proti zednářství vydal Vatikán již v roce 1738, poslední patnáctou v roce 1902. Angažovanost zednářů ve Velké francouzské revoluci (z 605 delegátů generálních stavů v roce 1789 jich ke svobodným zednářům patřilo 477) inspirovala první konspirační teorie.
Čtyřdílné Zápisky k objasnění historie jakobínství, které vydal v letech 1797-1798 bývalý francouzský jezuita Augustin de Barruele, vysvětlují francouzskou revoluci jako spiknutí osvícenských filozofů, zednářů a iluminátů a staly se evropským bestsellerem. Z katolické propagandy čerpaly ve 20. století totalitní režimy, které zednáře shodně pronásledovaly.
Zednáři v českých zemích Do českých zemí přivedl svobodné zednářství podle legendy František Antonín hrabě Špork již v roce 1726. První česká lóže „U tří korunovaných hvězd“ je historicky doložená k roku 1741. Na zakládání zednářství v českých zemích se podle všeho podíleli důstojníci francouzské armády, která zde bojovala za nároky bavorského kurfiřta Karla Alberta proti Marii Terezii. V18. století pohlížely rakouské úřady na zednářství coby kratochvíli aristokratů a důstojníků celkem blahosklonně, po napoleonských válkách bylo naopak zakázané.
K nesmělým pokusům o obnovu docházelo až na přelomu 19. a 20. století. Zlatou érou českého zednářství bylo období první republiky. Mezi zednáře se řadila celá řada prominentních osobností politického a kulturního světa, podle historičky Jany Čechurové byl však politický vliv zednářů minimální. „Existovaly určité neformální kontakty, které mohly být udržovány v lóžích, ale ti lidé se většinou znali již odjinud,“ říká Čechurová. V současné době je ve světě několik milionů svobodných zednářů, nejvíce v anglosaských zemích. Podle některých autorů je současné zednářství v krizi způsobené hektickým životním stylem a ztrátou důvodů k existenci. Historik Tim Dedopulos např. uvádí, že v 60. letech bylo v USA 3,6 milionu zednářů, zatímco v roce 2002 o dva miliony méně. Ve stejném období narostl jejich průměrný věk ze 40 na 70 let.
Krizi čelí svobodné zednářství také kvůli větší otevřenosti. V zahraničí jsou běžné dny otevřených dveří v zednářských chrámech, zednářští představitelé se vyjadřují k veřejným věcem, v Americe mají zednáři dokonce své pořady v televizi. Tajná nebo lépe řečeno neveřejná zůstává jen práce v dílně a zednářské rituály, které však nemají nic společného s nějakou magií, ale připomínají spíše divadelní představení (autorem českého zednářského rituálu byl režisér Národního divadla Jaroslav Kvapil). Zednářství se stává pánským klubem tajnůstkářů.
