O pátečním koncertu na Vltavě lze psát z mnoha hledisek. Můžeme ho například popisovat jako velkolepou laserovou show s ohňostrojem či hodnotit konfrontaci staré hudby se současnými kompozicemi inspirovanými odkazem baroka. Můžeme se přít o míře vkusu, s níž byl provozován rej lodí na říční hladině. Poněkud se ale z debaty vytrácí ten, k jehož poctě se to všechno konalo – sv. Jan Nepomucký.
Byla to roku 1729 velká sláva, když byl Jan z Nepomuku, těšící se v Čechách už dlouho zbožné úctě, oficiálně v Římě svatořečen. České království se upřímně radovalo, že získalo nového nebeského ochránce a přímluvce; stranou nezůstali ani vlastenci, obávající se odstrkování češtiny z veřejného života. Zázračně uchovaný světcův jazyk jim byl symbolem boží ochrany jazyka národního: nemůže být ctitelem jazyka sv. Jana ten, kdo si neváží jazyka, jímž mluvil, bylo tématem jednoho z dobových kázání a s tímto motivem se setkáváme po takřka celé 18. století.
Ve dnech kolem 16. května byly v Praze každoročně pořádány svatojánské slavnosti, které přitahovaly množství poutníků a jejich součástí byly i nyní obnovené „hudby na lodích“ (musicae navalis). Brzy se ale karta začala obracet.
Světec v rukou obrozenců Světci to v novodobých Čechách neměli lehké, zvláště ti nejznámější. Památku zemského patrona sv. Václava ve 20. století nacisté a jejich pomahači zdeformovali a zdiskreditovali ve svatováclavské orlici, rozdávané zvláště horlivým kolaborantům, a sv. Jana pro změnu od přelomu 18. a 19. století vyháněli čeští vlastenci sami a dobrovolně.
Nejprve na jeho případu předváděl svůj kriticismus Josef Dobrovský a bohorovně při tom přehlížel, že středověké a barokní legendy nejsou totéž co moderní soudní protokoly, a potom se na něho s gustem vrhli naši obrozenci. Nejpopulárnější český světec se v jejich očích změnil v symbol protireformace a Dobrovského zjištění záměny dvou Janů interpretovali jako vědomý jezuitský podvod, jímž měla být z národního vědomí vymazána památka Jana Husa.
Neměli bychom se ale nechat zmást tirádami národoveckého tisku, pro široké vrstvy městského i venkovského obyvatelstva zůstával svatý s prstem na ústech a hvězdičkami kolem hlavy důvěrně známou postavou, k níž se obraceli s prosbami. Dejme slovo například známé české spisovatelce Karolině Světlé, jež ostatně po Nepomukovi nesla i své pravé jméno (Johanna Nepomucena Rottová). Ta vzpomíná, že v Praze jejího mládí nebylo rodiny, kde by neměli sochu sv. Jana, kterou na jeho svátek ozdobili květinami a před níž konali domácí bohoslužby a modlitby; ulicemi proudila procesí ke světcovu hrobu v katedrále, věřící se těsnali na Karlově mostě a každý se chtěl pomodlit před jeho sochou.
Sekularizovaní vlastenci nemohli každoroční slavnosti ignorovat, a tak je přijali alespoň jako svého druhu folklórní přehlídku lidových krojů a dialektů. Nezapomínejme také, že o svatojánských dnech se konalo i slavnostní položení základního kamene Národního divadla – bez účasti zbožných poutníků naplňujících Prahu by to rozhodně nebyla ta všenárodní slavnost, která vstoupila do moderní národovecké mytologie.
Čech u evropských řek Útoky na sv. Jana se ale množily, býval označován dokonce za patrona germanizace (pikantní přitom je, že v téže době horlil německý nacionální tisk proti obnovení poutního místa v severočeském Bohosudově a obával se, že do tohoto německého kraje přinesou čeští jezuité svého „Vaška a Honzu“). Korunu všemu pak nasadila účelová interpretace známého Jiráskova románu a sv. Jan Nepomucký získal nálepku „světce Temna“. Na jeho obranu sice vystoupil historik Josef Pekař, ale odborné argumenty neměly proti rozpoutané demagogii šanci.
Teprve od třicátých let se setkáváme s postupnou rehabilitací barokního období českých dějin. Od počátku tohoto tisíciletí, po úspěchu pražské výstavy Sláva barokní Čechie, ale může obrozeneckou představu „doby Temna“ hájit už jen člověk zatvrzele žijící v minulosti. Spolu s tím se obhajoby konečně dočkal i sv. Jan – i díky monografii Víta Vlnase z roku 1993. Svatojánské lodní hudby se tedy vrátily na připravenou půdu.
Na závěr si ovšem nelze odpustit jednu aktuální poznámku. Je takřka nepochopitelné, že české politické elity nedokázaly ani v době našeho předsednictví EU využít odkazu tohoto světce, jehož sochy se tyčí u řek ve většině evropských zemí, pro propagaci českého jména v unii. Bůh ví, že přímluvu světce považovaného i za ochránce dobré pověsti bychom zvláště nyní naléhavě potřebovali.
O autorovi| Jiří Rak, historik
