Na tomto principu jsme zavedli lékařskou pomoc i v novoguinejské vesnici Wanang, kde společně s domorodci zkoumáme ekologii tropického lesa. Pacienta je sice nutno nejprve přepravit patnácti kilometry pralesního terénu, dělícího Wanang od nejbližší sjízdné cesty, potom ale už náš satelitní telefon přivolá terénní landcruiser z hlavní výzkumné základny a ten ho odveze do nemocnice ve 100 km vzdáleném městě Madang.
Jak systém funguje v praxi, ilustrují dvě příhody.
Nákupy místo pomoci Oslava úspěšného zakončení tříletého výzkumu pralesní ekologie ve Wanangu probíhala ke všeobecné spokojenosti. Čtyři vepři byli poraženi, naporcováni a společně se třemi metrickými centy sladkých brambor a rýže rozděleni mezi jednotlivé rodiny. Celonoční hostina okolo ohňů s vřícími kotli jídla mohla začít.
Veškeré zásoby rumu jsme poněkud neprozřetelně svěřili vesnickému vůdci Filipovi. Ten si sezval několik klanových stařešinů a rum, určený pro celou vesnici, za necelou hodinu vypili. Pitku provázel rostoucí halas a stále chaotičtější bubnování na tradiční bubínky kundu, až nakonec synové oslavujících považovali za moudré pro jistotu poschovávat tatínkům jejich mačety. Toto opatření se brzy ukázalo jako zbytečné, neboť všichni pijáci upadli do mrákotného spánku. Ostatní tak mohli pokračovat v pojídání vepřového a sledování vhodně vybraného filmu Apocalypto v improvizovaném biografu pod širým nebem.
Druhý den ráno opustil náš tým Wanang, zatímco většina vesničanů ještě dospávala po oslavě. Sténání Markuse, jednoho z klanových vůdců, slyšitelné i přes tenké bambusové stěny jeho domku, jsme připočetli nevolnosti po nemírné konzumaci rumu předešlé noci. Teprve při loučení u automobilu, na konci tříhodinové cesty pralesem, zmínili naši nosiči jako zajímavou a úsměvnou anekdotu, že Markus měl celou noc velké bolesti a nemohl močit. Diagnóza opilecké opice se rázem změnila na potenciálně vážné zablokování močovodu ledvinovým kamenem.
Vysvětlili jsme tedy nosičům, že Markus musí co nejdříve do nemocnice, a poslali je zpět do vesnice. Markus nemohl močit ani další dva dny a jeho stav se stával čím dál vážnějším. Vesničané se přesto stále nemohli domluvit, kdo z nich pacienta k silnici odnese. Markusovy potíže byly chápány i jako spravedlivý trest za chamtivost, s níž vypil ostatním jejich rum.
Nakonec se čtyři muži uvolili odnést ho na improvizovaných nosítkách a my jsme jim v ústrety vyslali landcruiser. K překvapení řidiče se k autu dostavili jen nosiči, bez nosítek a bez pacienta. Po cestě totiž zjistili, že přepravu obtížným terénem sami nezvládnou, a tak Markuse bez velkých ceremonií odložili v jedné usedlosti u cesty. Jelikož ale auto bylo již neodvolatelně na cestě, rozhodli se využít vzácné příležitosti a svézt se s ním při zpáteční cestě do Madangu na nákupy.
Čtvrtého dne po stěží představitelných bolestech vyšel ledvinový kámen sám od sebe a Markus, stále ještě odložený u cesty mezi Wanangem a silnicí, byl zachráněn.
Při další návštěvě Wanangu jsme se nedokázali zdržet poněkud kritického zhodnocení samaritánské asistence, prokázané tomuto pacientovi. Na naše varování, že mnoho nechybělo a Markus mohl zemřít, se nám dostalo jen stoického krčení ramen. Markus je přece už stařík, má dávno odrostlá vnoučata, a smrt lze tedy očekávat každou chvíli.
Nést ženu, to je absurdní Filip požádal o urgentní odvoz své první ženy Mugunas do nemocnice v Madangu poté, co poprvé omdlela bolestí ze zanedbané rakoviny prsu. Náš automobil ji promptně vysadil u příbuzných na periferii Madangu, odkud se měla další den hlásit v nemocnici. Mugunas se ale místo toho odebrala do nedaleké misijní nemocnice, kde na komplikované případy ovšem nejsou vybaveni. Když se jí tam po několik dnů nikdo nevěnoval a jí se zároveň udělalo trochu lépe, vrátila se do vesnice.
Na Nové Guineji pečují o pacienty příbuzní, tábořící okolo nemocnice. To je v městské nemocnici obtížné, proto jsou nemocnice na misiích mnohem oblíbenější, ačkoliv na komplikované zákroky často nestačí.
O neúspěchu první nemocniční mise jsme se dověděli až za měsíc, když jsme byli ve Wanangu a Mugunas opět omdlela bolestí. Filip navrhoval počkat, až se jí opět udělá lépe a bude schopna chůze. Nebyli jsme si jisti, zda taková situace ještě vůbec nastane, a navrhli jsme okamžitý transport na nosítkách k silnici a autem do nemocnice.
Filip, pro nás nepochopitelně, váhal, a nakonec se vymluvil, že ve vesnici není dostatek ochotných nosičů, a on tedy není schopen přesun zorganizovat. Od váženého vesnického vůdce znělo toto vysvětlení nepravděpodobně, nicméně jsme ho přijali a navrhli, že nosiči dostanou za svoji pomoc zaplaceno podle běžného tarifu, tedy 8 Kč za kilogram neseného břemene.
Teprve pak Filip neochotně prozradil, že podle kmenových zvyklostí je nošení ženy pro muže tabu. Zrovna jeho otec ho kdysi údajně porušil, a krátce poté zemřel. Jde o generalizaci pravidla, že vše, co žena překročí, je pro muže nečisté. Muži z Wanangu, včetně jejího manžela, tedy Mugunas k silnici nepřinesou, i kdyby měla zemřít.
Na území Wanangu žijí i lidé z kmene Simbai. V řídce zalidněné oblasti se usadili s povolením wanangských starousedlíků. Jsou zde sice občany druhé kategorie, nicméně unikli tak z přelidněných údolí v rodných horách. Muži ze Simbai žádné transportní tabu nevyznávají, a byli tedy ochotni Mugunas odnést, nicméně ani to neprošlo. Ve Wanangu totiž nejenže muži nesmějí nést ženu, ale ani žena nesmí být nesena muži, aniž by to vyvolalo nějakou kosmickou katastrofu.
Tabu se nevztahuje na ženy-nosičky, takže wanangské ženy nesoucí Mugunas či jinou soukmenovkyni řád vesmíru nikterak neohrožují. Nebyl by to ani technický problém, neboť ženy, ověšeny ještě několika dětmi různé velikosti, zde běžně nosí těžké náklady palivového dřeva, batátů a dalších zemědělských výpěstků. Náš návrh zaměnit pro jednou klasické náklady za pacientku na nosítkách byl ovšem považován za naprosto absurdní a ženy o něm odmítly, byť i jen na chvíli a hypoteticky, uvažovat. K něčemu podobnému v historii Wanangu nikdy nedošlo, takže jde zjevně o záležitost v principu nemožnou. Jejich postoj nás nikterak nepřekvapil, neboť krajní konzervatismus a naprostý odpor k novinkám jsme u žen z této vesnice zažili již dříve.
Mimo vši pochybnost se tedy ukázalo, že jediným způsobem, jak se Mugunas může dostat z vesnice, je po vlastních nohou. Do týdne se jí naštěstí udělalo lépe, takže s námi odjela do Madangu a dostala se do městské nemocnice.
Tam ji hned druhého dne navštívil kouzelník a snažil se ji přesvědčit, aby nemocnici zase opustila, neboť nemocniční léčba a podobné extravagance jenom přivolají rozmanité pohromy na Wanang. Kouzelníka vyslala nejmladší, tedy třetí, Filipova manželka. Tento tah jsme všichni – Papuánci, Evropané i Američané shodně vyhodnotili jako rafinovaný pokus třetí manželky zbavit se definitivně manželky první. Mugunas byla zjevně stejného názoru, kouzelníka odmítla a následujícího dne podstoupila operaci.
***
Článek byl převzat z červencového čísla časopisu Vesmír, které vyjde příští týden. Text zkrátila a mezititulky doplnila redakce Lidových novin.
Stav Markuse se neustále zhoršoval. Vesničané se přesto nemohli domluvit, kdo ho k silnici odnese.
Český entomolog Vojtěch Novotný, zabývající se ekologií hmyzu v tropických ekosystémech, vede terénní stanici na Papui-Nové Guineji
Pokud někdo v pralese ochoří, musí ho ostatní nést několik kilometrů v improvizované „sanitě“ až do míst, kam projede terénní vůz. Takového transportu se ovšem dočká pouze muž, žena si musí poradit sama.
Cesta do nemocnice může být někdy pořádně komplikovaná. Své o tom vědí obyvatelé vesnice Wanang, nacházející se uprostřed pralesa na Papui-Nové Guineji.
