S kritikou norské hudby u nás opatrně - má v Česku více fanoušků, než by se mohlo zdát. O to se velkou měrou zasloužil i festival Stimul, který ve svých uplynulých edicích představil několik zástupců elitního norského vydavatelství Rune Grammofon, jež se specializuje na experimentální hudbu a jazz. České publikum tak objevilo mj. projekty Supersilent, Susanna and the Magical Orchestra, In the Country; dvojice MoHa! u nás nedávno hrála už podruhé. Odtud už je to jen krůček k výborným deskám Shining nebo Biosphere a umělcům dalších norských labelů (např. Sofa Music).
„Pečení vaření“ jsou v českých klubech a festivalech Jaga Jazzist, sluší se zmínit i takřka vyprodané koncerty méně náročných Datarock anebo Ralph Myerz and the Jack Herren Band, stejně jako oblibu Röyksopp a Kaizers Orchestra.
Kromě jazzu a elektroniky má Norsko tradici v metalové hudbě. Namátkou: vydavatelství Moonfog Productions založili členové kultovních Satyricon (dnes zahrnuje např. kapely Darkthrone nebo Storm); mladší a experimentálnější Jester Records sdružuje kromě zakladatelů Ulver také Star of Ash nebo Virus. Norsko je v hudební evoluci o velký kus napřed - jazz tam nezní jako Ondřej Pivec a metal není totéž, co u nás hrají Root nebo Debustrol. Žánry se navzájem proplétají, absorbují další a další - vznikají tak vůbec nejoriginálnější formace celé hudební scény. Od metalu k Neilu Youngovi Motorpsycho si za svou dvacetiletou existenci prošli takřka vším. Vznikli v norském Trondheimu na konci 80. let jako hardrocková trojice, ovlivněná metalem a tzv.grunge. Už první album Lobotomizer (1991) ale obsahovalo mj. útržky z básní Williama Blakea, na další desce překvapili desetiminutovým opusem Lighthouse Girl nebo předělávkou California Dreamin’ od The Mamas & the Papas. Mezi své vzory dodnes řadí tak rozdílné umělce jako Motorhead, The Who, Led Zeppelin, Beatles, Sonic Youth, Sun Ra, Johna Coltranea, Dylana, Kiss nebo King Crimson. Název kapely vznikl v Londýně, kde členové navštívili filmovou trilogii Russe Meyera Mudhoney, Faster, Pussycat! Kill! Kill! a Motor Psycho. Zpěváka tehdy napadlo: „Pojmenujme se Motorpsycho. Nikdy nebudeme tak špatní jako Faster Pussycat, ale třeba to jednou dotáhneme na úroveň Mudhoney!“
První velké úspěchy přinesla nahrávka z roku 1993 Demon Box. Začali více experimentovat - s délkou skladeb (tříminutovou píseň střídala skladba takřka desetkrát delší), s aranžmá (výraznější byly housle, varhany, dechy, víc prostoru dostala elektronika a samply), pozvali řadu hostů. Demon Box vyšlo jako dvojalbum (což později několikrát zopakovali) a vyneslo jim mj. norskou cenu Grammy.
Devadesátá léta se nicméně dál nesla v rockovém duchu přímočarých melodií, jednoduchých nápadů a rozpoznatelného vokálu. Občas se neubránili lehce kýčovitým kytarovým sólům nebo otřepaným postupům, z nichž některé dnes působí trochu všedně. Na konci 90. let už měli fanoušky po celé Evropě, v diskografii sedm velkých alb, bezpočet EP a singlů a jednu zvláštní nahrávku pod hlavičkou Motorpsycho & Friends s názvem The Tussler - Original Motion Picture Soundtrack. Šlo o hudbu k fiktivnímu spaghetti westernu - hudebně prvoligové country s bonusy jako Albuquerque od Neila Younga nebo Lazy Days Grama Parsonse. Původní skladba Polka with the Devil byla jako jediná napsána speciálně pro toho album (jinak šlo o country předělávky starších písní) a podle členů „povýšila celou legraci na poměrně ambiciózní projekt“. Pokračování se mu ovšem dostalo až po deseti letech v roce 2004. Tehdy vyšla nahrávka Motorpsycho presents The International Tussler Society. Tím bohužel jejich country dráha také skončila.
Od Younga k Pink Floyd Osmá studiová deska Let Them Eat Cake z roku 2000 udělala tlustou čáru za rockovou kariérou kapely a nasměrovala ji úplně jinam -prakticky přes noc se stali psychedelickou „najazzlou“ záležitostí; norskými Pink Floyd nového tisíciletí. Vydrželi to tři desky. Dva roky stará, zřejmě doposud nejúspěšnější Black Hole/Blank Canvas znamenala návrat k úspornějšímu zvuku; natočili ji totiž Ryan a Saether po odchodu bubeníka už jen jako duo. Rok a půl - tak dlouho jim sestava vydržela. Pro Little Lucid Moments už byli zase tři - a zdá se, že nový bubeník kapele vdechl čerstvý vítr do plachet.
Novinka překvapí ještě před samotným poslechem. Totiž zahrnuje „jen“ čtyři skladby - ovšem v rozmezí od jedenácti do jednadvaceti minut. Má se fanoušek těšit, nebo se toho obávat? „Je tam pár světlých okamžiků obklopených spoustou podivných věcí,“ komentují album členové Motorpsycho napůl v legraci a napůl vážně.
Pevně se drží kytar, jasných, zřetelných melodií a specifického zpěvu - Little Lucid Moments experimentuje výhradně se strukturou skladeb: jednotlivé motivy nechává proplouvat kompozicí, instrumentální mezihry tvoří mezi částmi přirozené předěly. Úvodní, nejdelší Little Lucid Moments je rozdělená do čtyř volně napojených částí, s výbornou koncovkou Sweet Oblivion / Perfect Sense. Dlouhé intro druhé písně Year Zero (a damage report) ústí do jemně depresivní balady s „pinkfloydovským“ zpěvem, naopak She Left on the Sun Ship začíná zostra a nechává se „táhnout“ linkou baskytary a průraznějším vokálem; v druhé půli „upadá“ do skvěle zvládnutého, nicméně i tak až příliš rozmáchlého konce. A přesně tak naváže i finální The Alchemyst - ta ale otočí záhy v prakticky nejpřístupnější skladbu desky; její téměř veselou náladu dokreslují polohlasné sbory a „letní“ rytmus.
Pár momentů a spousta podivností? Spíš přesně naopak - skvělá deska s několika docela podivnými momenty. K Motorpsycho se ale hodí docela dobře.
HODNOCENÍ LN **** Motorpsycho: Little Lucid Moments
Stickman Records / Rune Grammofon 2008