Když jsem se kdysi dávno zabýval vědou, strávil jsem léto ve Skalnatých horách, hledaje tu nejvýše žijící mušku octomilku. Podařilo se mi nasbírat několik výtečných exemplářů až na hranici stromů 3300 metrů nad mořem.
Jak už to takoví sběratelé much činí, pořídil jsem si sadu nádobek, do každé z nich vložil jednu lapenou březí mušku a čekal, až naklade vajíčka. K mému zklamání jich většina vyhynula hned v další generaci, protože tu zcela chyběli samečkové. Tehdy se mi to zdálo jako zlomyslnost přírody, ale ve skutečnosti to byl úvod do skrytého světa konfliktu, který tak výrazně mění proporce pohlaví.
Sperma je slepou uličkou Geneticky vzato jsou samečkové příživníky samiček. Za to, že jsou sobečtí, platí nesmírnou cenu, protože jsou vystaveni sadě skutečných parazitů, kteří přežívají jen díky závislosti na druhém pohlaví.
Samičky mají velké rozmnožovací buňky, které předávají nejen matčinu DNA, ale i množství materiálu užitečného pro zárodek. Nadto jsou vajíčka plná přisluhovačů, kteří doufají, že se svezou do další generace. Byť je mnoho z nich škodlivých, někteří se stali součástí buněčného soustrojí.
Někteří vnitrobuněční cestující se vezou, aniž by za cestu platili. Jejich geny, jako ostatně všechny, mají jediný zájem, totiž kopírovat se. Mohou tak činit pouze přes samotná vajíčka, protože sperma je schopno předávat jen DNA svého původce. Pak je ovšem každý spolujezdec, který má tu smůlu, že se dostal do syna (což se podle zákonů genetiky stává v polovině případů), předurčen k záhubě. Nezanechá žádné potomky, pokud se mu nepodaří nějak změnit pravidla. Pro buněčné kolonizátory, ať jsou užiteční nebo ne, jsou samečci koncem dráhy.
Jestliže je sperma slepou uličkou, nejlepší strategií by bylo zbavit se ho. Hostitel pochopitelně nemá takovou myšlenku rád, protože se tak předává jeho DNA. Následkem je propuknutí ekonomické války mezi vetřelcem a napadeným.
Život přišel s mnoha nápaditými způsoby, jak se zbavit synů, a drobné struktury uvnitř vajíčka už většinu z nich vyzkoušely. Jedním z tvorů zodpovědných za tuto činnost je bakterie zvaná wolbachie.
Je to Herodes bakteriálního světa, velký zabíječ synů, prvorozených i dalších. Tráví život uvnitř rozmanitých hmyzů, roztočů, svinek a červů. Jejími nájezdy trpí tisíce druhů hmyzu a jediná octomilka může obsahovat miliony těchto nezvaných hostí.
Až do doby páření wolbachie mnoho škody nenadělá. Potom tato vynalézavá a zákeřná bakterie dá o sobě vědět. Protože ji přenášejí pouze vajíčka, tvůrci spermatu trpí knutou bakteriálního nesouhlasu, uplatňovaného různými způsoby. Skoro jako pohlavní nemoc Podle staré báje přikázal jeden manžel své ženě, aby ihned usmrtila své novorozené dítě, bude-li to dcera. Ona však manželův příkaz nesplnila a na radu bohyně Isis dceru vychovávala jako chlapce. Nic netušící otec pak tohoto svého „syna“ zasnoubil s Ianthou. Isis však vyslyšela úpěnlivé matčiny prosby a pohlaví dítěte změnila.
Členové afrického kmene Nuerů to dokážou i bez božské pomoci. Neplodná žena se prohlásí za muže a přesvědčí jinou ženu, aby se za ni provdala. Pak vybere muže, aby se s novou ženou vyspal. Po aktu muž vypadne ze hry a děti považují ženu za otce. Rychlá změna pohlaví tak umožní přežít neplodné linii.
Wolbachie dělá totéž, ale krutěji a obráceně. Někdy si počíná jako pohlavní choroba. Jestliže se infikovaný samec spáří s neinfikovanou partnerkou, vajíčka odumřou, zatímco při spojení opačném uspějí. Bakterie nějak upraví scénu tak, že úspěšná jsou pouze vajíčka obsahující jen kopie vlastní linie. Žádní neinfikovaní jedinci se nenarodí, což zmírní tlak na ty, kdo přizvali cestující, a paraziti přežijí, zatímco polovina jejich hostitelů trpí.
Úspěch vede ke zkáze Vetřelci mohou ve své strategii jít ještě dále. Infikovaní synové slunéček umírají ještě ve stadiu vajíček, což pomáhá jejich sestrám při startu do života, když požírají jejich mrtvolky. Někdy jako by se znovuzrodil Herland. (Jedna mladá žena porodila dítě. Samozřejmě si všechny myslely, že je za tím muž, ale žádného nenašly. Rozhodly se tedy, že jde o přímý dar od bohů… Tato podivuhodná žena pak rodila stále dál a dál a všechno to byly dcery.)
Ve stinkách dosahuje wolbachie své utopie přesmyknutím žlázy zodpovědné za mužské hormony, a tak se rodí jen samičky. Nešťastný sameček může být odstraněn ještě vynalézavějším způsobem. Včely a vosy kladou oplodněná vajíčka, z nichž se vylíhnou dcery, nebo neoplodněná vajíčka, z nichž vzniknou synové. Wolbachie hýbe systémem tak, že hostitelé rodí pouze dcery, protože dokáže přinutit vajíčka, aby přijala dvojitou dávku matčiných chromozomů, a tyto chromozomy se vyvinou jako samičí, byť bez účasti spermatu.
Jde o taktiku prastarou. Některé drobné parazitické vosy, u nichž nikdy nebyli nalezeni samečkové, začnou náhle samečky produkovat po rychlé dávce antibiotik, což dokazuje, že dosud byli potlačováni přítomnými feministkami. Po útoku wolbachie může zůstat tak málo producentů spermatu, že jejich partnerky jsou nuceny opustit svoje obvyklé cudné chování.
Jistý druh afrického motýla je v některých oblastech redukován na jednoho samce z dvaceti exemplářů. Většina samiček si zachová panenství. V beznadějné snaze najít partnera jich stovky bojují mezi sebou a honí se v celých hejnech na místních kopcích. Každý sameček, který měl to štěstí, že pronikl do motýlího Herlandu, se ihned páří.
Pokud by byl útok bakterií příliš úspěšný, mohl by odstranit syny úplně, což by znamenalo zkázu hostitele i parazita. Reálný život je komplikovanější a dovoluje přežít oběma skupinám.
***
Text je ukázkou z knihy Stevea Jonese nazvané Y: Původ mužů. Vydalo nakladatelství Paseka. Titulek a mezititulky doplnila LN.
Steve Jones (* 1944)
Profesor genetiky na University College London. Přednáší na univerzitách v USA, Austrálii a Africe. Jeden z nejuznávanějších autorů, který se specializuje na populární články o evoluci. V roce 1997 získal za svou činnost Faradayovu medaili Královské společnosti. ved
