Zastavěná území se neustále rozrůstají. Silnice rozdělují krajinu a omezují prostor pro život a migraci zvířat. Vytrácí se druhová rozmanitost.
Nyní zveřejněná Zpráva o stavu české přírody a krajiny rozhodně nehýří optimismem. Z více než stostránkového dokumentu, který vydalo ministerstvo životního prostředí, například vyplývá, že se rozloha satelitních městeček, obchodních center, průmyslových areálů, skladišť, parkovišť a dalších podobných míst blíží k 5000 km2. Tempo urbanizace navíc vzrůstá. Zatímco v letech 1990 až 1999 přibylo kolem 50 km2 zastavěných ploch, v období 2000 až 2006 už dokonce 195 km2, což odpovídá 32 tisícům fotbalových hřišť.
Zástavba se „zakusuje“ hlavně do zemědělské půdy. Ta v letech 2000 až 2008 mizela průměrnou rychlostí téměř 11 hektarů denně, což odpovídá téměř třem Václavským náměstím. A její úbytek v poslední době nabírá na síle.
„Bráno čistě přírodovědecky – intenzivně využívaných polí až zase taková škoda není, protože nejde o biologicky cenný ekosystém,“ říká Martin Černý z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Přesto však podle něj poskytuje zemědělská půda oproti zastavěným plochám žádané ekosystémové služby – například mnohem lépe zadržuje vodu.
Do půdy zarostlé vegetací se vsákne velká většina srážek, odteče jich jen zhruba pět procent. Ze zpevněných ploch však musí odtéct devadesát procent vody. A podle Zprávy o stavu přírody a krajiny je zastavěnost Česka zásadním faktorem, který ovlivňuje intenzitu a rozsah povodní.
Život za nepřekonatelnou bariérou Zůstane ve stále více zastavěné krajině dost místa pro rostliny a živočichy? Snad ještě horší než vlastní betonování přírody je podle biologů její parcelace na menší a menší části. Takzvanou fragmentaci (z latinského fragmentum čili úlomek, zlomek, zbytek) mají na svědomí především dálnice, rychlostní silnice a železniční koridory. Nepřekonatelnou bariérou se mohou pro některá zvířata stát i rozlehlé oplocené sady, vinice nebo pastviny.
„Fragmentace krajiny představuje pro živočichy jednu z největších hrozeb,“ říká Miloš Anděra ze zoologického oddělení Národního muzea v Praze. V ohraničených areálech může chybět potrava a výběr partnerů bývá omezený. Silnice či jiné překážky často naruší migrační cesty. Také Zpráva o stavu přírody a krajiny vidí fragmentaci jako nebezpečný fenomén. Rozparcelování území zásadně mění charakter ekosystémů, přežívají zejména široce přizpůsobivé, tolerantní a hojné druhy. Pestrost krajiny se vytrácí. Negativní dopady nejsou okamžité, zato ovšem dlouhodobé a nevratné.
Při posuzování fragmentace Česka zohledňovali odborníci silnice s větší intenzitou dopravy – konkrétně ty, po nichž projelo za den více než tisíc aut. Počítali s oblastmi o rozloze více než 100 kilometrů čtverečných.
Ukázalo se, že mezi lety 1980 a 2005 klesl podíl celistvé krajiny v Česku z 81 na 64 procent. Souvislé plochy se rozkládaly většinou v oblasti pohraničních hor. Uvnitř české kotliny byla míra fragmentace výraznější.
A hodnotou 64 procent to neskončí. Podle prognózy zpracované společností CityPlan na základě dopravního modelu se sníží podíl nefragmentované krajiny do roku 2040 na 53 procent.
Dvakrát ohrožené mokřady „Půjdou-li fragmentace a živelná zástavba stejným tempem jako v posledních dvou desetiletích, dočkáme se zvláště v hustěji osídlených regionech výrazného ochuzení zvířeny i květeny,“ poznamenává zoolog Miloš Anděra. Upozorňuje také, že zatímco některé náročnější druhy vymizí z „nemocné“ krajiny náhle, jiné se nejprve početně oslabí, pak se také stanou náchylnější k vyhynutí.
„Těžko najdeme skupinu živočichů, které se fragmentace netýká,“ míní Miloš Anděra. K nejvíce postiženým podle něj patří velké šelmy jako medvěd hnědý, rys ostrovid nebo vlk obecný a také kopytníci, třeba los či jelen, kteří mají vzhledem k rozlehlým domovským působištím větší požadavky na celistvost biotopů.
„Z drobných živočichů ‚rozbití krajiny‘ nejvíce dopadá na druhy s vyhraněnými nároky na stanoviště. Když ztratí oblíbený biotop, prostě z dané oblasti vymizí, většinou přímo vyhynou,“ říká Miloš Anděra. Mezi živočichy silně vázané na určité prostředí a tím i velmi ohrožené patří například sysel obecný, tetřevovití ptáci, drop velký, některé pěnice či ťuhýci a také mnozí zástupci hmyzu – třeba okáč skalní a jílkový nebo tesařík obrovský.
„V souvislosti s fragmentací však dochází také ke změnám, které zůstávají očím většiny lidí skryty,“ uvádí dále český zoolog. Připomíná, že pokud les nebo louku nahradí staveniště, smetiště či zahrádka, zareaguje na to jako první zdánlivě „neviditelná“ a přitom veledůležitá půdní fauna tvořená stovkami druhů háďátek, dešťovek, roztočů, pavouků, mnohonožek nebo stonožek. „Tyto organismy mají sice malé teritorium, ale podmínky v půdě se vlivem fragmentace změní natolik, že nejsou schopné dále přežívat,“ podotýká Miloš Anděra.
Parcelování krajiny obvykle doprovází i úbytek mokřadů. Musejí buď přímo ustoupit stavbám, nebo mizí kvůli měnícím se podmínkám v širším okolí. Takže nová budova nebo silnice poškodí mnohem větší plochu, než jakou zabírá. „Mizení mokřadů se přímo odráží na úbytku obojživelníků. I když třeba žijí v dospělosti převážně na souši, bažiny a tůňky totiž potřebují k rozmnožování,“ vysvětluje Miloš Anděra a dále upozorňuje, že mokřadní biotopy představují v krajině základní zdroj biodiverzity.
Vzniknou dálniční poddruhy?
Fragmentace krajiny však nemusí mít na živočichy za všech okolností pouze negativní vliv. „Bariéry například zastaví nebo alespoň zpomalí šíření chorob či požárů,“ upozorňuje Martin Černý. Prospěšná může být i určitá izolovanost populace.
Pokračování na straně 31
Dokončení ze strany 29
„Protože je výměna genetické informace s okolím omezena, vzato ad absurdum a s nadsázkou, mohou se naši potomci setkat i s novými ‚dálničními‘ poddruhy,“ podotýká Miloš Anděra. Stejně působí v člověkem nedotčené přírodě třeba pohoří nebo mohutné vodní toky. S určitou přirozenou rozdrobeností krajiny se tedy živočichové musí vyrovnat.
„Česká příroda je fragmentována i přirozeně. Vezměme třeba organismy obývající stojaté vody. Žijí na ‚ostrovech‘ vody uprostřed moře pevniny a s mozaikovitostí svého prostředí se dokážou vyrovnat,“ zdůrazňuje Martin Černý.
Některé živočišné druhy si s rozdrobeností krajiny a jejím zastavováním vcelku poradily. „Liška obecná původně žila převážně v zalesněných oblastech. Postupem doby však začala obývat i zemědělskou krajinu a dnes už nejsou výjimečné případy, kdy si vyhrabe noru a zdárně vyvede potomstvo třeba uprostřed lánu kukuřice. Před dvaceti až třiceti lety bylo něco takového nemyslitelné,“ uvádí Miloš Anděra.
Podobně se prostředí s převahou polí přizpůsobil i srnec obecný. Na život ve městě se dobře adaptovala také řada ptáků. Většina druhů se však bohužel přizpůsobit nedovede.
Respektovat přírodu by tak měli spíše stavitelé. Zásady šetrné výstavby jsou obecně známé, problémy ovšem nastávají s jejich dodržováním. „V průmyslové nebo zemědělské krajině by měl být dostatek rozptýlené zeleně, mokřadů, vodních nádrží, skal či jiných terénních nerovností. Ostatně i pro nás je příjemnější pohled na krajinu s remízky, stromořadími, tůňkami či loukami,“ upozorňuje Miloš Anděra a připomíná, že oproti horentním sumám za dálnice jsou tyto položky nízkonákladové, avšak s velkým významem. „A když už k nějakým zásahům musí dojít, pak základní heslo zní biokoridor, který zajistí propojení přirozenému prostředí blízkých ‚oáz‘ a tím migraci organismů z jednoho prostředí do druhého i v silně pozměněné kulturní krajině; může to být potok, větrolam či křovinatá mez,“ navrhuje český zoolog.
Ekolog Martin Černý by „vylepšování“ okolí staveb ponechal na přírodě a moc se jí nesnažil pomáhat. „Ona si poradí nejlíp,“ podotýká. Upozorňuje také, že bychom měli při projektování staveb myslet na zadržování vody. Ve městech se svádí potrubím pod zem a v přilehlých oblastech (satelitní nákupní centra, sklady, výrobní haly a podobně) se obyčejně budují různá umělá, často betonová koryta, která srážky odvádějí rychle pryč.
„Ideální by přitom bylo vodu jímat a použít třeba k vytvoření mělkých mokřadů či rybníčků. To by krom vylepšení mikroklimatu napomohlo i ke zvýšení lokální biodiverzity,“ podotýká Martin Černý. A dále upozorňuje, že každý litr, který nesvedeme rovnou do vodoteče a dokážeme jej zadržet a „umístit“ do přírody, zmenší riziko povodní.
Vzácní v ohrožení A jak vypadají další závěry Zprávy o stavu české přírody a krajiny? Ukázalo se, že pouze asi 17 procent plochy státu je tvořeno přírodními nebo přírodě blízkými biotopy, tedy prostředími svázanými s životem určitých druhů. Tři čtvrtiny těchto biotopů jsou navíc v nepříznivém stavu, a proto hůř odolávají vnějším vlivům. Zánik hrozí hlavně těm vzácným. Běžné biotopy mají naopak tendenci rozšiřovat se. Z krajiny mizí různorodost. Příliš dobře si nevedou ani obyvatelé jednotlivých biotopů. Třetina druhů žijících na našem území patří mezi ohrožené, stovky druhů již vymřely či vymizely. Přestává tak platit, že území Česka je v rámci Evropy druhově poměrně rozmanité. Soupiska ztracených vypadá neradostně – zmizelo 84 druhů hub, 27 mechorostů, 118 cévnatých rostlin, 627 bezobratlých, 22 obratlovců.
Nutno však podotknout, že některé v Česku nedávno vymizelé druhy přežily v sousedních státech a po čase se na naše území vrátily. Obohatit českou přírodu může také invaze živočichů a rostlin ze zahraničí.
***
Česko „rozsekané“ silnicemi
Parcelace krajiny dopravními stavbami ohrožuje volnou přírodu. Silnice, dálnice, železniční koridory nebo i oplocené sady vytvářejí překážky, které jsou pro většinu živočichů nepřekonatelné. Pro některé druhy to má fatální následky. Rysy svazuje malé teritorium, obojživelníci se nemohou rozmnožovat, stonožky přicházejí o své domovské prostředí.
