Bizarně toto opatření působí hlavně v Opera Bastille. Rozlehlý svatostánek umění pojme 2700 diváků, kteří mají do budovy vstupovat impozantním schodištěm. Současná realita je taková, že je celodenně obsazeno partou squatterů a feťáků, kteří zde - obklopeni psy, nepořádkem a zápachem - mají svůj hlavní stan. Je nemožné mezi nimi projít a vedení opery to vyřešilo tak, že na mramorový portál divadla přilepilo papírek se šipkou a textem, že veřejnost má vstupovat bočním vchodem. Těžko si vymyslet výmluvnější ilustraci problémů dnešní Paříže... Hlavními baštami žánru jsou Pařížská národní opera a Opéra Comique. Zde byl k vidění Král proti své vůli Emmanuela Chabriera (1841-1894). Tato jeho dnes nejznámější opera s pověstí nejzašmodrchanější zápletky v libretu vrší atraktivní postupy opéry comique s převlekovými záměnami, inkognito pobyty, pikantními milostnými zápletkami, intrikami i úklady o život, s prvky sentimentálními, komickými, parodickými, ba i orientálními.
Inscenátoři nenásilně přenesli děj do současnosti: na obnaženém jevišti přihlížíme zkouškám na tuto operu a herci v civilu se postupně oblékají do „opravdových“ dobových kostýmů. Zkoušku řídí trojice chlapíků v šedých pláštích, kteří předehrávali sboru, přinášeli kulisy, podávali rekvizity, překáželi, hartusili a měli i vlastní vypointované scénky. Nejenže všichni báječně zpívali, ale pohybová stránka inscenace byla až akrobatická - pěvci vyjížděli jako torpéda z propadel, šplhali do výše mnoha metrů, aby se zde při zpěvu koloraturních tirád dvořili dámám ve vzporu nebo se „jen tak“ pohupovali zavěšeni jednou rukou.
Pařížská národní opera vedle Věci Makropulos nabízela v Opéra Bastille ještě Verdiho Macbetha a Maškarní ples. Ruský inscenační tým (koprodukce s Novosibirskem) Macbetha přenesl do 30. let 20. století a krvavé drama chtivosti po moci pojal jako mechanismus zvrácení demokracie v totalitní režim. Inscenace využívá moderních technologií, včetně internetové fotomapy, projektované již na oponu, postupně zoomované až na „plac“ uprostřed unifikovaných domků. Lady Macbeth (Larisa Gogolevskaja), rozložitá stárnoucí ženská, která se pragmaticky chopí příležitosti místo svého plachého manžela, vyvolala bouřlivé reakce, v nichž se bravo mísilo s urputným bú.
Režisér Maškarního plesu Gilbert Deflo se ve svém výkladu zase inspiroval prezidentskou érou Abrahama Lincolna; děj posunul do 19. století a výtvarná stránka inscenace v barevných odstínech od černé po bílou byla ovlivněna temnou funerální atmosférou mysteriózních hororů. Všechny produkce z Opéra Bastille jsou nápadné finanční náročností, s níž bylo uskutečněno cokoli, co si inscenátoři vymyslí. Zdá se ale, že dnešní režiséři usilují o vlastní pojetí za každou cenu; udělat inscenaci tradičně se na dnešním „trhu opery“ bojí, možná i stydí, nebo to už prostě nedovedou a aktualizují i tam, kde pro to není důvod.