Paroubek: Já si budu vybírat

Sociální demokraté vyhrají volby, o tom nelze pochybovat. Otázkou je, zda je vyhrají dostatečně. Tedy bude-li ČSSD po sečtení hlasů v takovém postavení, které by ji nevyšachovalo ze hry o sestavení vlády, podobně jako se stalo na Slovensku v roce 1998 Vladimíru Mečiarovi. Tehdy volby vyhrál, ale vládu nakonec sestavil Mikuláš Dzurinda.

S blížícími se volbami demokratické strany mající šanci na křesla ve sněmovně deklarují stále rozhodněji rezervovanost vůči osobě předsedy ČSSD. TOP 09 dokonce povolební spolupráci s ČSSD vyloučila úplně. ODS slovy volebního lídra odmítá velkou koalici. Samozřejmě že po volbách bude situace jiná a radikalismus vyprchá, nicméně jestli mají lídři stran s Jiřím Paroubkem osobní negativní zkušenost, šancím ČSSD to neprospívá.

Nepřekonatelný odpor po volbách taje
Leckdo vzpomíná na veletoč Miroslava Kalouska ze srpna 2006, kdy ještě jako předseda KDU-ČSL oznámil, že s Paroubkem a komunisty (navzdory předvolebním slibům) chce vládnout. Reakce členské základny tehdy Kalouska smetla z čela strany. To si letos připomene nejen místopředseda TOP 09, ale jistě i Cyril Svoboda. Koaliční potenciál ČSSD bude určován především náskokem ČSSD před ostatními stranami. Minimální rozdíl v odstupu mezi prvním a druhým, například na úrovni z před čtyř let, bude pro oranžové prohrou.

Tohle nebezpečí Jiří Paroubek bagatelizuje a tváří se, jako by výsledek víkendových voleb musel kopírovat podzimní krajské volby v roce 2008. Tehdy ČSSD ve všech krajích drtivě zvítězila a mohla si vybírat, s kým vytvoří vládnoucí většinu. V celostátních volbách to podle mnoha ukazatelů nebude zdaleka tak suverénní. Své by mohl vyprávět třeba Mirek Topolánek, který před čtyřmi roky zvítězil nevídaným výsledkem přes 35 procent hlasů, a přesto nevládl ani čtyři roky. V listopadu loňského roku situaci pan Paroubek hodnotil následovně: "Nižší volební výsledek než 35 procent může sice stačit ČSSD k volebnímu vítězství, nemusí však stačit k sestavení vlády pod vedením této strany." Aktuální prohlášení případných koaličních partnerů to plně potvrzují.

Komunisté jsou ČSSD nejbližší
Že povolební manévrovací prostor nebude veliký, si uvědomují i v Lidovém domě, svého přirozeného partnera KSČM nyní, před volbami, spíše zapírají, ačkoli by bylo pro stranu ideální, kdyby spolu s komunisty získali parlamentní většinu. Jiří Paroubek by tak mohl obnovit systém, který uplatňoval v době, kdy byl premiérem a hlasoval spolu s KSČM v parlamentu proti svým tehdejším koaličním partnerům. Za těchto okolností by bylo vlastně úplně jedno, jak by byla složena vláda, rozhodující slovo by měla sněmovna. Zneužitelnost levicové většiny by byla v takové situaci asi největší překážkou při sestavování jakékoli středové koalice.

Debaty o tom, zda by levicová většina měla podobu koaliční vlády, ať již s komunisty (kvůli spoluvládě by musela ČSSD zrušit usnesení bohumínského sjezdu), či menšinové, jsou do značné míry akademické. Obě varianty otevírají komunistům vstup do funkcí v míře po listopadu 1989 nevídané. Zároveň ale vytvářejí pro ČSSD problém v tom, že nezanedbatelné části členů strany i veřejnosti se vládnutí s komunisty nebude líbit. Další nepominutelnou překážkou levicové vlády by představovaly reakce finančních trhů a kredibilita země v zahraničí.

Na druhé straně by bylo vtažení komunistů do systému polistopadového režimu historickým krokem, kterým by se Jiří Paroubek jistě zapsal do historie, tedy pokud by se mu povedlo komunisty zkrotit v jejich choutkách po systémové změně a eliminovat jejich protiatlantickou a protievropskou politiku. Zda se do tohohle riskantního podniku ČSSD pustí, bude samozřejmě záležet též na povolebních průzkumech veřejného mínění.

I přeběhlíci přestanou páchnout, až nastane nouze
Na rozdíl od situace z před čtyř let se letos neodehraje licitace o sestavení koalice ani tak na poli programovém, ale v rovině osobní. Vše se bude spíš točit kolem záruk, zda to, co by účastníci koalice vyjednali, bude následně i platit a zdali to bude zejména ČSSD, jmenovitě Jiří Paroubek, dodržovat. Program bude diktovat ekonomická situace.

Veškerá předsevzetí a slavnostní prohlášení, že žádná příští vláda nesmí, nemůže a nebude postavena na přeběhlících, se může stát blábolem v okamžiku, kdy jeden z bloků, ať levicový (ČSSD a KSČM), či občanský, chcete-li středopravicový, budou mít převahu menší než tři poslance.

Dalším faktorem, jenž promluví do sestavování koalic, jsou podzimní senátní a komunální volby. V senátních voliči zpravidla kompenzují strany poražené na celostátní úrovni, v komunálních volí na základě osobní zkušenosti. Pokud by však například vznikla menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů, lze čekat že by vyhlídky levice v těchto volbách byly slabší. Proto je relativně živá i představa, že se sestavením vlády budou lídři (a to všichni) otálet, aby si "nepokazili" pozice před podzimními volbami.

Jiří Paroubek má pravdu, když říká, že ČSSD může vládu sestavit s kýmkoli. V pragmatismu rozhodně nezaostává za žádnou z konkurenčních stran, naopak i zde kráčí její předseda v čele pelotonu.