Když lídr ČSSD odmítá posily pro Afghánistán, proč nenabídne vlastní vizi české armády?
Jiří Paroubek nám udělal nebývale férovým způsobem jasno. Ve chvíli, kdy Barack Obama posiluje jednotky v Afghánistánu, kdy žádá solidaritu evropských spojenců, říká lídr ČSSD k navyšování českého kontingentu jednoznačné NE. Už žádná politická výměna za poplatky u lékaře, jak tomu bylo před rokem, prostě NE.
Je to řeč ve stylu kadeta West Pointu, kteří jsou cvičeni pro tři možnosti odpovědi: Ano, pane; Ne, pane; Nerozumím otázce, pane. Přesně tak. Nerozuměl tu snad někdo otázce? Kdepak, rozumí jí velká většina českých voličů, drtivá většina sociálních demokratů, tak aby jí nerozuměl Paroubek. O čem jeho postoj vypovídá? A jak může ovlivnit směřování této země? Proti příteli Struckovi Za prvé. Paroubek stojí v opozici k Obamovi i evropským vládám, které posílají do Afghánistánu vojáky. Možná je jenom transparentnější než ty vlády, možná si pouze dovolil říci nahlas to, co jiní lídři jen šeptají, ale je to tak. Svými slovy doložil, že klišé o „špatné válce“ v Iráku a „dobré válce“ v Afghánistánu bylo skutečně jen klišé. Žádná špatná a dobrá válka, je to prostá nechuť vysílat vojáky ven, když tomu průzkumy mínění netleskají.
Paroubek je tu v jasné opozici vůči ODS, ale názorově dosti ladí s Václavem Klausem. Skončí-li jarní volby těsným výsledkem a prezident se bude rozhodovat, koho pověří sestavením vlády, „rozumný“ Paroubek bude mít o bodík více než „štváč“ Topolánek.
Za druhé. Paroubek, odmítá-li posílení české jednotky, potažmo její účast vůbec, nenabízí jasnou alternativu. Proč se vůbec účastnit v Afghánistánu? A pokud ne, kam armádu směrovat? Přesně před sedmi lety, 4. prosince 2002, to jasně řekl německý ministr obrany, sociální demokrat Peter Struck: „Bezpečnost Německa se brání i na Hindúkuši.“ Tu větu, jádro pozdější Obranněpolitické směrnice pro Bundeswehr, převzaly i pravicové strany.
Co my? Pociťujeme boj v Afghánistánu jako obranu před tam pěstovanými islamistickými radikály? Struckovi čeští přátelé očividně ne. Předevčírem to jasně formuloval ministr zahraničí Jan Kohout: „Smyslem našeho působení v Afghánistánu je podpora rozvojových projektů. Ale za situace, která tam je, to není možné dělat bez vojenských sil.“ Není náhodou právě ta „situace, která tam je“, česky řečeno průšvih, výsledkem slabého nasazení vojáků? Skuhráme-li na „situaci, která tam je“, ale zároveň odmítáme posílení jednotek, dláždíme cestu vítězství Talibanu.
Za třetí. Paroubek nemá jasno, k čemu vůbec slouží česká armáda, nemá pro ni základní vizi. Dejme tomu, že Česko taliby nepřitahuje, že českou bezpečnost na Hindúkuši skutečně bránit nemusíme. Ale obejde se česká armáda bez účasti tam, kde „se něco děje“? Když už jsme se rozhodli de facto zrušit tankové vojsko a pěstovat malou expediční armádu, co jiného by měla dělat než bojovat tam, kde se v praxi trénuje spojenectví?
Jistě, Paroubek by mohl říci, že legitimita NATO je ukotvena v severoatlantickém prostoru. Mohl by zdůraznit, že deset let po začlenění středovýchodní Evropy do NATO ještě aliance nezpracovala ve svých vojenských plánech obranu svého nového křídla. Že jen přihlížela ruskému tažení v Gruzii či nácviku ruského vylodění na Baltu kousek od polských břehů. Kdyby Paroubek řekl, že dokud NATO nedožene tyto resty, tak ať si ušetří avantýry na Hindúkuši, mělo by to logiku. Ale to on samozřejmě neřekne.
Za čtvrté. Paroubek je jako spojenec nepředvídatelný. Kde jsou časy, kdy si Bushova administrativa pochvalovala premiéra Špidlu. Jistě, svými názory byl pro americké republikány člověkem z jiného světa. Ale za těmi názory si stál, průzkumy neprůzkumy, hovořil na rovinu a na rozdíl od svého předchůdce Zemana se neobklopoval lidmi (například Miroslavem Šloufem), které Američané považovali za bezpečnostní riziko.
To Paroubek je mlhavě tvárný. Když Američané nabízeli vládám ČSSD radar, seriózně s nimi jednal. Když byl ale lídrem opozice, proti radaru obrátil. Že prý stejně musí počkat, až co řekne Obama. Když Obama řekl radaru ne, Paroubek se jen tetelil. Ale když Obama žádá solidaritu v Afghánistánu, Paroubek náhle neslyší. Abychom nedopadli jako Sověti Paroubek se s Obamou možná shodne - ale neříká to nahlas - v tom, že paralely s vietnamskou válkou tu neplatí. Je to tak. Vietnamskou válku prohrála Amerika doma, protože v době povinných odvodů jen kvetlo protiválečné hnutí. Jakmile se armáda zprofesionalizovala, protiválečné hnutí vyčpělo, což platí dodnes.
Paroubek snad tuší, že hledáme-li nějakou paralelu, nabízí se spíše sovětské tažení do Afghánistánu v 80. letech. Odmyslíme-li si jeho účel, ideologii i brutalitu, nelze nevidět, že Sověti tehdy střídali podobné modely jako dnes Západ - jednou se chtěli spoléhat na místní síly, „afghanizovat“, jindy zas posilovali jednotky, leč nakonec neuspěli. Je to dnes legitimní otázka. Ale je dobré položit ji českým politikům i zahraničním spojencům nahlas.
Když Obama řekl radaru ne, Paroubek se jen tetelil. Ale když Obama žádá solidaritu v Afghánistánu, Paroubek náhle neslyší.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
