Pozastavení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta č. 207/09 o konání předčasných parlamentních voleb Ústavním soudem je nejvýmluvnější ukázkou římského rčení „Fiat iustitia, et pereat mundus!“, tj. „Ať je spravedlnosti učiněno zadost, i kdyby měl zhynout svět!“. Politici se rozčilují a ohánějí veřejným zájmem či hospodářskou krizí, někteří dokonce naznačují spiklenecké pozadí v rozhodování soudu, ale nikdo z nich nepřipustí, že by za současnou situaci mohl nést odpovědnost také parlament a jeho politické reprezentace.
Ústavní soud je strážcem ústavnosti, ale pozastavením prezidentova rozhodnutí ještě nerozhodl, zda ústavní zákon č. 195/09 otevírající cestu k předčasným parlamentním volbám je v rozporu s ústavou, či nikoli. Svým rozhodnutím zabývat se ústavní stížností poslance Melčáka pouze vyjádřil možnost, že by tomu tak mohlo být.
Druhým a závažnějším problémem je otázka, zda naše nejvyšší soudní instance má vůbec k takovému kroku pravomoc. V odpovědi se rozcházejí nejen politici, ale i ústavní právníci a teoretici, protože náš ústavní pořádek zná vedle ústavy jako obecného dokumentu i řadu speciálních ústavních zákonů. Ve slibu ústavního soudce je zakotvena povinnost „řídit se ústavními zákony“ a z této formule někteří právníci bez dalšího dovozují, že Ústavní soud musí bezvýjimečně respektovat každý ústavní zákon, který přijal parlament jako ústavní orgán reprezentující demokratickou svrchovanost lidu této země. Chránit materiální jádro ústavy Tato úvaha je ovšem zkratkovitá, protože zcela ignoruje například články 83 a 87 ústavy, podle nichž je soud orgánem ochrany „ústavnosti“ a „ústavního pořádku“, což jsou termíny mnohem obecnější než „ústavní zákon“. Především ale ignoruje zcela zásadní druhý odstavec článku 9 ústavy, který zní: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Tento článek čeští ústavodárci převzali z německé ústavy, aby posílili stabilitu demokratického režimu proti všem případným tendencím rozložit ho zevnitř, jak se tomu stalo například během nástupu nacistů k moci v roce 1933 nebo koneckonců i v Československu roku 1948. Z tohoto principu nezrušitelnosti principů demokratického právního státu se potom v posledních pěti desetiletích v evropské právní teorii i praxi vytvořila ucelená doktrína tzv. „materiálního jádra“ ústavy, podle které se ústavní soudy zcela logicky považují za interprety a ochránce tohoto jádra. Ze samotné konstrukce devátého článku Ústavy ČR tak vyplývá, že Ústavní soud může přezkoumávat, zda speciální ústavní zákony jsou v souladu s materiálním jádrem české ústavnosti.
Třetí a nejdůležitější problém ale spočívá v tom, zda je ústavní zákon č. 195/09 protiústavní. A tady se odvažuji tvrdit, že tomu tak není a že na něj nelze výjimečné ustanovení o změně podstatných náležitostí demokratického právního státu aplikovat. Dotyčný zákon je ryze účelový, a proto ze své podstaty špatný. Jeho účelem je ovšem demokratický proces rozpohybovat, nikoli eliminovat, a proto tento právní paskvil bezprostředně neohrožuje materiální jádro demokratické ústavnosti a důvody pro jeho zrušení nejsou dostatečně silné.
Pokud současný ústavní spor nakonec přispěje k tomu, aby poslanci a senátoři konečně změnili ústavu a umožnili snadnější rozpouštění Poslanecké sněmovny a vyhlašování předčasných voleb, náš ústavní pořádek se stane pevnější. Každé jiné nahodilé řešení by však jen prohloubilo dnešní nestabilitu.
O autorovi| Jiří Přibáň, právník a VŠ pedagog
