V redakčním mailu jsou další návrhy čtenářů, jak vylepšit maturitu. Pan Ladislav Lešetický píše: Maturity by měly být školní, relativně lehké, ale z více předmětů a měly by vyjadřovat profil dané střední školy. Maturity státní by měly být relativně obtížné, ale zcela dobrovolné. Student by se přihlásil ke složení takové maturity třeba jen z jednoho nebo dvou předmětů, a to z těch, které vypsala vysoká škola, na níž hodlá studovat. Tím by mohly odpadnout přijímací zkoušky. Kdo nehodlá studovat vysokou školu, nemusel (ale mohl) by státní maturitu skládat vůbec. Samozřejmě že by se ke státní maturitě mohl přihlásit každý absolvent střední školy i po několika letech.
Zní to rozumně, ne?
Napadá mne to každý rok, když chodím na různé vánoční či jiné besídky svých dětí a vnoučat. Teprve teď jsem ale narazila na někoho, kdo se ptá jako já. Je to cizinka, Emily Prucha, která vznáší ve sloupku anglicky psaného Prague Daily Monitor otázku, kolik asi dní musely děti strávit opakováním stejných veršů, než dosáhly souhry působivého, ale poměrně dlouhého vystoupení na besídce. A jako matka dcery, která chodí v Česku do školy (nebo snad mateřské školy), vyjadřuje obavu, aby to jednohlasné opakování naučeného nehrálo v českém vzdělávání přílišnou roli.
Člena Akreditační komise a předsedu stálé pracovní skupiny pro matematiku a informatiku Zdeňka Strakoše se dotklo, že jsem minule na tomto místě citovala z materiálu Národohospodářské fakulty VŠE, v němž se mimo jiné poukazuje na „překvapivě vysoký počet pracovních úvazků členů stálých pracovních skupin“. Autoři se ptají, jak mohou ještě stačit vypracovávat vysoký počet odborných stanovisek pro Akreditační komisi?
Upřesňuji tedy: Citovaný materiál prověřoval jen některé pracovní skupiny, podiv by se tudíž neměl týkat všech.
O autorovi| ŠKOLA Radky Kvačkové
