Vypravěč, šedesátník Nathan Glass, se po letech vrací do míst, kde vyrůstal. Náhlé narušení dosavadního způsobu života, které má v Natově případě podobu nastupujícího stáří, rozvodu po třiatřiceti letech manželství a vážného onemocnění, se stává – podobně jako v dalších Austerových prózách – impulzem k zásadní životní změně. Glass hledá v Brooklynu místo, „kde by mohl v klidu umřít“, a čekání na smrt si hodlá krátit sepisováním vzpomínek na vlastní selhání, trapasy a nesmyslnosti. Zápisky o lidském panoptiku, jak své rozrůstající se dílko nazývá, hodlá rozšířit i o příběhy dalších osob. Záhy se v Brooklynu setkává se svým synovcem Tomem, starým mládencem a bývalým adeptem literární vědy, jenž svůj někdejší zájem projevuje již jen prací v antikvariátu Harryho Brightmana. Od těchto postav se děj Austerovy prózy začíná odvíjet.
Hovořit však o ústřední dějové lince by bylo zavádějící. Kniha je spíše mozaikou historek a epizod prožívaných početnou řadou vedlejších postav, jež s ústřední dvojicí hrdinů spojují méně či více vzdálené příbuzenské svazky, vzpomínky nebo jen náhody. Autor se tak spíše než k svým předešlým románům vrací ke scénáři, který v roce 1995 zfilmoval pod názvem Smoke režisér Wayne Wang. V Brooklynském panoptiku se ale občas uvěřitelné postavy mění ve figurky, děj se drolí do sledu zapomenutelných anekdot a konflikty i jejich řešení vyznívají někdy poněkud selankovitě. Happy end 11. září Tak se například Tomova sestra Aurora vymaní z tenat pornoprůmyslu a dokáže se s Nathanovou pomocí osvobodit i z druhé pasti – manželství ovlivněného zvůlí náboženského fanatika. Její malá dcera Lucy, která uteče k Natovi do New Yorku, zase několika plechovkami limonády poškodí motor vozu, kterým ji oba příbuzní vezli do opatrovnictví, a zaviní tak navíc Tomovo setkání se ženou, kterou na cestě k Tomovu srdci nedokáže odradit ani jeho počáteční citový chlad. A sám vypravěč se nakonec zbaví zákeřné choroby a spočine v náručí nové lásky, chápající a milující vrstevnice.
Není ale nutné Austerův nový, ostří zbavený pohled na svět ironizovat. Není ostatně docela jasné, zda si Nathan do způsobu vyprávění neprojektuje vlastní pohled na život, ovlivněný věkem i nejistými vyhlídkami. Možná se i sám autor cítil podobně jako hrdina. Když Nathan na konci románu kráčí krásným zářijovým ránem a přemítá o pocitu štěstí, jaký ještě v dosavadním životě nezažil, mohl by to být ukázkový happy end – kdyby kalendář neukazoval datum 11. září 2001. Možná i tragické události tohoto data newyorského patriota přiměly, aby nabídl čtenářům alternativní, smířlivější pohled na lidské panoptikum.
Auster, v jehož díle lze vystopovat mimo jiné i vliv Franze Kafky, zmiňuje půvabnou příhodu ze života pražského rodáka, která nabourává stereotyp autora temných próz. „Když má člověk štěstí a může žít v nějakém příběhu, ve fiktivním světě, trable tohoto světa rázem pominou. Neboť dokud je příběh živý, realita jako by neexistovala,“ končí kafkovskou úvahu autor. Snad i tato slova objasňují překvapivý tón Austerovy prózy.
***
Brooklynské panoptikum
Paul Auster Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2007. 252 strany.