Z obrazu na nás hledí umělec pohledem téměř vražedným.
Hranatá lebka, nos jako skoba, tuhé, nakrátko ostříhané vlasy, kruhy pod temnýma očima, narezavělá fousiska scuklá do statných snopů. Tvář podle kriminalistických příruček pro určování zločineckých typů. Jen v těch očích zahlédneme vedle pohrdání a pýchy i cosi uhrančivě blízkého. Tak se asi Paul Gauguin sám viděl: jako nepoddajný, drsný člověk, stojící mimo společnost, od které ale nic nežádá, protože ona ani není hodna mu něco poskytnout. Umělec tu není od toho, aby ukazoval vlídnou tvář, aby se na společnost usmíval, umělec má právo se mračit. Do rohu obrazu připsal jméno Hugova velerománu Les Miserables, pod to „přátelsky Vincentovi“, letopočet 1888 a podpis. Tedy, řečeno jazykem školních učebnic: umělec se ztotožňuje s Jeanem Valjeanem, protože se cítí asi jako on: opovržený, odmítnutý, pronásledovaný. Ale také vzdorující a nebezpečný.
Není to ovšem jediný dvojportrét na tomto obraze: v pravém horním rohu, jakoby na stěně, je namalovaný další autoportrét, na kterém je zobrazen Gauguinův mladší přítel Émile Bernard. Od něj pochází protějšek: obraz, na kterém se vymaloval jako nevinný dvacetiletý mladík s portrétem Gauguinovým. Umělci se takto malovali navzájem, přičemž si tím vzájemně vymalovávali cestu k nesmrtelnosti. A co ten Vincent.
V tom samém roce 1888 odjede v říjnu Paul do Arles. Po pár měsících přijde Vincent o ucho.
Kdyby si tu tvář na obraze předtím pořádně prohlédl, možná by Paula ani nezval. V současnosti je obraz vystaven v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterodamu.
