Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Pavel Kohout k Roku kohouta Terezy Boučkové

Česko

Jsou příběhy úmorně rubané ze skály. Ajiné, které z ní vytrysknou tak, až autora spláchnou. Autorka tohoto, snad nejmladší signatářka Charty 77, která si podpis prosadila vzdor nabídce, že bude uložen, aby jí nezničil předčasně život, pak léta marně hledá práci, což jí znemožňují estébáci, a marně touží po dětech, což jí nedopřává stres. Požádá o adopci a stát jí sdělí, že bílé dítě nedostane nikdy, ale jiné může mít hned. Vzdorně si s mužem vezme postupně dva nebílé chlapce, aby si i sami byli oporou proti možným nájezdům rasismu. Pak se jí narodí vlastní syn. Po letech harmonie rozdá puberta znovu karty. Nezkrotnost starších synů se střetne s podobnou povahou matky a přesila se vzbouří. Mladíci vyrazí na zboj, ale zákony adopce dál nutí rodiče ručit za jejich činy.

Matku, která se cítí být opuštěna i svým otcem a poškozena státem, přepadne krize umocněná smůlou provázející tvůrčí práci. Ze zoufalství ji vytrhne rada otcova přítele, říkejme mu A. J. Liehm, aby je vymítala z duše co nejpřesnějšími záznamy psanými každý den. Konflikt se syny-nesyny zasahující celou rodinu vrcholí v čínském roce kohouta. Automatické texty se však podobají beztvaré haldě u vytěženého dolu. Končí spontánní výkřik duše a začíná dřina zvaná umění.

Příběh vyvřelý jako láva autorku nespálil. Podařilo se jí zvládnout jej, a přesto neuhasit. Patří k těm, které nejsou odkládány, protože drží čtenáře ve svém silovém poli do poslední strany. A jejichž výpověď nekončí s dočtením. Rok kohouta zatím v české literatuře nejpůsobivěji nastolil problém, který společnost zvládá ještě hůř než závist. Neptá se zbytečně na to, co je známé, ani nedává plytké odpovědi. Popisuje kritický stav problému tak vtíravě, že otázky i odpovědi vyvolává. A dal výchovné prohře matky smysl.

Budí teď odpor rodičů, kteří také vychovávají cizí děti, a buď se jim ten problém vyhnul, nebo jej zvládli. Jim a ještě víc lidem, kteří cítí právo soudit, přestože nemají zdání, se může jevit, jako by autorka adopci prohlásila za první okruh pekla, kde má každý odložit naději dřív, než vstoupí. Mě přivedla četba k úvaze:

Po třicetileté válce se valná část českého národa octla v situaci Romů. Germanizována, zbídačena, zbavena elit i víry, bita vrchností a kladivem na čarodějky potřebovala dvě stě let, než vypěstovala Němcovou a Masaryka. Významně jí pomohli němečtí vzdělanci. Tu pomoc musí dát Češi dál programy, které navnadí Romy soustředit své kladné geny k vlastnímu obrození. Učme je žít, jako nás Němci učili mluvit česky!

Knihy nemohou mít lepší osud, než když roznítí protikladné emoce. V tu chvíli naplňuje literatura, co po hercích žádá králevic dánský: nastavuje životu zrcadlo, aby rozhodl sám, jak se v něm chce vidět.

Pro knihu hlasovali Edgar Dutka, Lenka Jungmannová, Oleg Malevič, Martin Machovec, Jakub Šofar, Pavel Šrut, Marie Vaculíková, Anežka Vidmanová a Viktor Vondra.

recenzoval ji Ondřej Horák v Premiérách 24. 4. 2008, rozhovor s autorkou přinesly LN 16. 5. 2008 a magazín Pátek 19. 9. 2008.

Ukázku z knihy uveřejnila příloha Relax 17. 5. 2008.

4. místo Rok kohouta

Tereza Boučková Vydala Euromedia – Odeon, Praha 2008. 332 strany.

Autor: