Dílo Virginie Woolfové mám sice rád, ale je pravda, že oproti jiným se s mým životem příliš nestýká. Nedávno jsem si ale na britskou autorku vzpomněl.
Onehdy jsem totiž přišel domů a shledal jsem, že se tam v mé nepřítomnosti ubytoval jistý pavouk. Ne že bych toho pavouka viděl nebo že bych se s ním dokonce pozdravil, to ne, ale často jsem narážel na jeho sítě. Namísto much jsem se do nich chytal já. Uzurpoval on mě, nebo já jemu kazil lov?Nicméně všimněte si, jak velkoryse jsem ho hned přijal za parťáka, nemával jsem před ním smlouvami, které dokazují, že majitelem bytu jsem já.
A právě tehdy jsem si vzpomněl na slavnou povídku Virginie Woolfové Skvrna na zdi: „Bylo to snad letos v půli ledna, kdy jsem poprvé vzhlédla a spatřila tu skvrnu na zdi... Skvrna byla malá a oválná, černá na bílé zdi, asi patnáct centimetrů nad krbovou římsou. S jakou hbitostí se naše myšlenky vrhnou na nový předmět, o kousek jej nadzvednou, jako když mravenci s horečnou činností poponesou stéblo trávy a pak je opustí... Jestliže byla skvrna způsobena hřebíkem, pak nemohl být určen pro obraz, musela to být pouhá miniatura - miniatura dámy s napudrovanými tvářemi a rty jako rudé karafiáty.“
Vztah mezi vypravěčkou povídky a skvrnou se vyvíjí, stejně tak se vyvíjel i náš vztah s pavoukem. Jednou jsem ho dokonce potkal při cestě do kuchyně, málem jsem na něj šlápl. A někdy dokonce díky němu došlo k vpravdě magickému obrazu: dívky, jejichž těla byla při vykročení z koupelny již zcela prosta oděvu, přicházely do mé komnaty oděny v průsvitný závoj, který pocházel z dílny mého nového podnájemníka. (To byl samozřejmě vtip, to s tím závojem.)
Jsem patrně velmi naivní, protože jsem si v souvislosti s pavoukem vůbec nevzpomněl na píseň Lullaby od Cure, kde se „spiderman“ chystá Roberta Smitha spořádat k večeři. Důležité je dát tomu druhému pocit důvěry, a všechno se nakonec poddá. Teď už jsme se naučili žít pohromadě naprosto báječně. Po bytě do jeho sítí nevrážím, což mě na chvíli znejistilo - neodešel? Ale tuhle, když mi upadl burák, jsem si všiml, že si udělal pavučinu nad set-top boxem.
A jak že dopadla Virginia Woolfová a skvrna na zdi. Té musel někdo napovědět. Nebo jí zkazit představu? „ ,Zatracená válka, čert aby vzal tu prokletou válku!... I tak ale nevidím žádný důvod, proč bychom měli mít na zdi hlemýždě.‘ Ach, skvrna na zdi! Byl to hlemýžď.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
